Prosinec 2007

Milí ctenári a dopisovatelé!

Dovolte nám, abychom vám všem popráli krásné
prožití svátku vánocních a hodne zdraví a štestí v Novém
roce 2008. At vás všechny
ochranuje náš Všemohoucí Buh.
Bretislav a Libuše Šubertovi.


Poznámka redaktora:

Clovek se ani nenadeje a už spejeme ke konci
dalšího roku 2007. Vánocní a novorocní svátky se priblížily
a tak alespon nekolik pripomínek, nejaké ty pozdravy,
nekolik pochoutek a obrázku pripomínajících svátecní
období.
Doufejme, že prožijeme vánocní a novorocní svátky podle
prání a možností, snad bude i další rok 2008 príznivejší, i
když nemáme velkou nadeji, ale musíme doufat, jinak
bychom nevydrželi žít na tomto svete.



Hospodár


Hlucké besedy aneb jak bývalo prvej


Marie Placková

ÚVOD: Hluk je vzácnou prírodní lokalitou zajímavou
po stránce geologické (tmavé jílovce a slínovice starších
krídových vrstev, z nichž vzniká hlucká rendzina) a
hlavne katastr Hluku se rozprostírá na okrsku Bílých Karpat
se stepními loukami s vzácnou meridionální kvetenou, která
ovšem umelým vápenatým hnojením velmi utrpela. Hlavne
vstavacovité rostliny postrádají bakterioflóru, která je tímto
vápnením znicena. Prevážne sverepové louky jsou
nahrazovány kostravou. Jak smutne šede vyhlížejí hlucké
louky nyní! Pres to všechno však na Kobylí hlave, na její
stepní stráni, je botanická exkurse velmi zajímavá ješte
nyní. Není divu, že v roce 1928 zde byla usporádaná ex
kurse universitních profesoru z celého sveta. Pres všechna
varování se Kobylí hlava zalesnila, takže mizí její stepní
strán se všemi zvláštnostmi botanickými i zoologickými.

Stejne zajímavá je i historie Hluku. Mužeme se
domnívat, že Hluk byl založen po roce 1244 (na konci 13.
století je jeho existence písemne doložena) v Lucké provin
cii, když byla vymezena zemská hranice. Vznikl tehdy v
souvislosti s kolonisací Luckého pole jako operný bod. Již
dríve byl kolonisován Vlcnov a Nivnice, pozdeji prales

(obe Nemcí, Slavkov, Boršice). Podle pudorysu Hluku
nelze usuzovat na stárí osady, vždyt silnicní pudorys se
neomezuje jen na staré sídelní území vetšinou sníženi
nových kraju. Roku 1303 byl Hluk jen malou vesnickou s
24 lány poddaných patrících farnosti vlcnovské. Podle
berních register z pocátku 16. století (1516-17) bylo zde již
79 usedlých, od nichž Martin Fojt a Jirík Cech a Martin
Hnánicko prinesli 18 zlatých a 5 grošu berne.

Proc Hluk tak vzrostl? Zabral totiž dva katastry
zaniklých obcí Sezeme (Sezimova ves) a Smíchova (obe
existovaly ješte ve 14. století). Hluk se stal stredem statku,
k nemuž do roku 1499 bylo pricleneno i zboží stránecké
(Strání). Roku 1303 se zacal Lucká provincie rozpadat a
Hluk byl postoupen králem Václavem hradištskému
meštanovi Zdislavu Mešci.

Je pravdepodobné, že Hluk byl kolonisován také
nemeckým obyvatelstvem. Název Hluk je odvozen
nejpravdepodobneji od osobního jména Oldrich, nemecky
Ulrich, Ulek, Hulek, Hulka a z toho je Hluk. Co podporuje
toto tvrzení? Podle Fabricia vrivá voda byla v Hulcae
(Holcae), na jeho mape je uveden Hluck, nemecky Hulken.
Tedy Hluk byl založen ve 13. století, kdy se používalo
obojích tvaru Hulke a i Hluke. Zustal tvar v nominativu
Hluk.


Zajímavá je otázka nejstarších rodu, které mužeme
najít v Naucení mesta Hradište brnenské mestské rade
dávané od roku 1447 do roku 1509 dodatky do roku 1540 a

v Olomouckých puhonech. Tak roku 1465 se uvádí Jan
Švec, Petr Masar, Blahut a Hošek, v roce 1499 Oniken On


dra, Václav Honien, Vašek Plácek, Anna Škrlová, Jan
Drštka, Martin Ryšavý, Jan Osuch, Ondruj Hanal, Bál,
Michálek, Kunc. V roce 1506 Jirík Šen, v roce 1515 Václav
Mudron, Petr Novák, v roce 1531 Jíra Jan, v roce 1571 Váv
ra Kinderle, 1574 Jan Jurku, fojt, Jan Hornícek, purkmistr,

Hospodár 3

Vanek Rohu, Jura Trachtu, Jura Mikšíku, Jíra Paperník,
Martin Nedoma, Martin Matejek. . .

Nahore: pohled na hlucké námestí asi v roce 1920,
vpravo: pohled na Hluk z Ostrožského kopce asi v roce
1937
Z písnickové tvorby Voskovce a

Wericha Ptám se jí, proc chodí se džbánem, Vecer pred svatým Barande,
(K uverejnení zaslal Karel Porcal) proc nechodí radši s pánem. šel jsem s tou slecnou na rande,
Ona vece: protivo, jdu rodicum pro pivo. . . ac mela jen rande s pánem,
Vecer pred svatým Janem potkal jsem slecnu se džbánem. Nebumbala pivo, nebumbala rum, na rande prišla se džbánem.
bumbala jen víno,bumbala, bum.A že nešla pro pivo, nerekla mi protivo.


4 Hospodár


Nebumbala pivo, nebumbala rum,
bumbala jen víno, bumbala, bumbala , bum.


Vecer pred svatou Boženou byla ta slecna mou ženou,
z džbánu ted pijeme s paní a nemáme cas na spaní.
Nemáme cas na deti, do džbánu chceme hledeti.
Nebumbáme pivo, nebumbáme rum,
bumbáme ted víno, bumbala, bumbala, bum!


David a Goliáš

Lidi na lidi jsou jako sane, clovek na cloveka jak kat,
podívejte se na ne, musíte naríkat.
Obr do pidimužíka mydlí, domnívaje se, že vyhraje,
klidne sedme na židli, cteme Bibli, tam to všecko je!


Samuelova kniha nám povídá,jak na žida prišla velká bída,
jak ti bídní Filištíni válku vést nebyli líní,až potkali Davida.
David šel do války volkynevolky,
z velké dálky nesl bratrum homolky,
v pochodu se cvicil v hodu, dal si pro strýcka Príhodu
tri šutry do tobolky!


Hej, hej! Kam se valej? Vždyt jsou malej!!
Takhle Goliáš ho provokuje, David slušne salutuje,
když mu ale obr plivnul do ocí, David se otocí,
prakem zatocí: když zacínáš, no, tak tu máš,
byl jsi velkej, já mel kuráž!
A jakej byl Goliáš?!


Vy nevíte, co je stredovek

Ztrouchnivelým lesem táhnou páry,
nad mocálem tancí cáry máry,
prej, když k ránu mrholí, toulají se mrtvoly.
Žába kváká, vlkodlaka láká.


U každé vesnice – šibenice, u každého mesta – gheto,
na místo justice inkvisice, tak asi vypadá stredovek.
Šírí se infekce velmi lehce, mor je konkurence lepry,
felcar nezná pojem desinfekce,
nedivte se, vždyt je to stredovek.


Urození páni v ušlechtilém klání pro lásku si kazí brnení,
vrátí-li se zdravý z križácké výpravy,
dá Pán Buh, snad se ožení.
A ta strohá krutost na piráty,
tem lámali vaz i hnáty, na tom se dohodly všechny státy:
to vše byl ješte stredovek.


Ve veku elektriny a páry zatlacila veda cáry máry,
vstríknem si sérum do žil, aby se vek prodloužil.
Život nás až nad oblaka láká, k cemu u vesnice šibenice!
I bez šibenice jde to. . .
Dnes už prece není stredovek!!


Život prece plyne lehce bez infekce,
na churavý zub jsou plomby,


na churavá mesta pošlem letce,
a místo desinfekce bomby.
Stoprocentní muži v soubojích se tuží,
nežné pohlaví je nebaví.


Spolecenské formy, byt i právní normy
reší se klackem do hlavy.
Že diplomacie jsou cáry máry
a že smlouvy jsou jen cáry máry
a že dané slovo láry fáry, to bude asi tím, že . .
To bude asi tím, že. . . Proste tím, že není stredovek.

At si Hitler k stredoveku mírí,
aspon ho tam najdem na pranýri . . .

Když ješte civilisace nebyla

Když ješte civilisace nebyla,
vládla celým širým svetem idyla.
Lidi byli jen nahatý opice,
brontosaurus válcoval jim silnice.
A v poledne mu dali metrák preslicky
a pak v jeho stínu hrál kulicky.
Brontosaurus žral, lidoop si hrál,
když dostal hlad, tak si vzal
a potom klidne spal.


K obedu mel datle, k veceri zas jelena,
z palmy mel paraple, mléko z vemena.
Nic nepocítal, nebyly peníze,
mel to, co si vzal, nebyla krise.
A k tomu casu byla fura.
Lidi byli nevinní, nebyla censura,
nectli noviny.


Jak dosvedcí predpotopní nálezy,
diluvium neznalo vynálezy.
Jednoho dne prišlo lidem zatežký
chodit lícit na mamuty jen pešky.
Vypsali soutež na vynález kola,
netušíce, co to kolo vyvolá.
Každý kolo chtel, dal za ne, co mel,
ten, co kolo vymyslel, cím dále více chtel.


Dávali mu škeble, on chtel pterodaktyla.
Cena kola hnedle závratná byla.
Chtel nejméne tisíc slonu a pet dinosauru k tomu.
Všechno se mu zdálo málo, kolo cím dál více stálo.
Konecne pak prišel na to, že chce za to kolo zlato.
Za kulatý jen kulatý, tak vznikl clovek bohatý.
Tak vznikly peníze a první krise.


Protože zlato meli pouze ti, co dovedli kšeftovat
a ostatní z nouze zacli pracovat.
Místo jeskyne ted lidi mají dum,
vynález kola hnali ad absurdum.
Zapomneli, že kolo patrí k vozum,
všude jsou kolecka a nikde rozum.
Kolecek ze zlata je cím dál víc,
jenže ta kolecka už neplatí nic.


Civilisace není legrace,
to je moc kolecek a vubec žádná práce.
My už nejsme lidi, my jsme jen partaje,
žádný z nás nevidí, v cem ta chyba je.
Nikdo neví, kudy na to, jeden volá: zrušte zlato!!
Tamten po nem hází bláto, ten ví, kolik tam ten krade!


Starí volaj: zkrotte mladé!!Ten to reší cistou rasou.
Stát brecí nad prázdnou kasou,
kdo prej šetrí, ten má za tri.
Slovani jsou všichni bratri. Národ volá:
chceme práci, továrny se nevyplácí,
v dolech nikdo nefárá!
A v takové situaci zazní fanfára,
že prišel spásonosný osel.
Už veríme oslovi, jen když nás ten osel
hlucne osloví.


Kat a blázen

Dle starých pramenu kdysi kraloval starý, vetchý král.
Receného krále se nikdo nebál, každý se mu smál.
At delal, co delal, lid se chechtal dál.
Národ byl spokojen, reptal jenom král.
Kat aby tohle spral, jsem blázen sám,
jak už vládnout mám?


Bylo by mukou zdraviti jen pravou rukou,
na pouhý rozkaz shury pálit plné fury kultury.
My se ješte prece nemusíme techto vecí bát,
at si kdo chce brousí zuby nebo fousy,
mužeme mu zpívat: hej, mladý pane,
vždyt ta potopa prestane a pak se všemu budem smát.


Život je jen náhoda, jednou si dole, jednou nahore,
život plyne jako voda a smrt je jako more.
Každý k mori dopluje, nekdo dríve a nekdo pozdeji,
kdo v živote miluje, at neztrácí nadeji.
Až uvidí v živote zázraky, které jenom láska umí,
zlaté rybky vyletí nad mraky, pak porozumí,
že je život jako voda, kterou láska ve víno promení,
láska že je náhoda a bez ní štestí není. . .



Pekný pozdrav z Hradce Králové v Cechách zasílá
všem ctenáru Hospodáre, prátelum a známým
Blanka Novotková.

Marxismus a krestanský realismus


Marie Rehorková

Motto:
Mládí má sílu, nemá však zkušenost,
stárí má zkušenost, nemá však sílu.

Prumerný vek revolucionáru je dvacet let. Do války
jdou vždy mladí lidé. Tak tomu bylo ve 20. století a bude
tomu i nadále. Proto si revoluce a války odklízejí s cesty
zkušené jedince, ty, kterí vyzráli k moudrosti. A vek pová
lecný a porevolucní? Anarchie? V ní dominuje predevším
dravá bezohlednost, krutá k minulosti, neschopná její ana
lýsy a správného posouzení.

Tak je tomu dnes a bylo tomu tak i v Ceskoslo
vensku po 2. svetové válce. Kdo dnes ví, že existovala kritika marxismu z hlediska krestanského realismu? Že se jí
seriosne zabývali takoví jedinci, jako byl Dominik Pecka,
Artur Pavelka, Bohdan Chudoba? Znalci spolecenských ved
i ved prírodních? Znalci cloveka, spolecnosti i prírody. Po
zastavme se nad jejich posouzením marxismu a jeho hlavní
metody – dialektického materialismu.

Uvedení autori se shodují v tom, že snaha poznat
podstatu vecí, tedy i spolecenských a prírodních procesu, je
prastará. Zabývá se jí již Aristoteles (384-322 pred naším
letopoctem) ve své Metafysice. Útek pred snahou poznat
podstatu procesu prírodních a spolecenských, útek pred me
tafysikou, staví cloveka pred úkol nahradit rozum citem. Z
toho plyne pomer ke spolecenským jevum a procesum ryze
citový. Nahánejí bud strach nebo vzbuzují rozumem neo
podstatnené sympatie. . .“Tak i pomer k nejvetší sociální,
hospodárské a politické skutecnosti, která má jméno komu
nismus. . .,“ ríká v roce 1946 Dominik Pecka v úvaze nazva
né "Útek pred metafysikou cili o dialektickém materi
alismu. . .“

Sympatie ke komunismu je podle Dominika Pecky
vysvetlitelná neduhy buržoasní a kapitalistické civilisace,
neschopností krestanu vytvorit spravedlivý hospodárský

rád sociálne vnímavý k jedinci. Dále je tato sympatie vy
svetlitelná nabídkou obecního blaha, které vyloucí neopráv
nené soukromé zájmy a zduraznením pravdy "kdo nepra
cuje, at nejí“, pravdy, která je prvotne krestanská vyslovená
již apoštolem Pavlem. Komunismus tedy profituje z nedoko
nalosti krestanské spolecnosti, profituje z jejího odklonu od
ucení Kristova. Profituje z dvojpólnosti lidské podstaty,
kterou si velmi dobre uvedomoval i Blaise Pascal (162362).
Velikost a nárocnost Kristova ucení uznával i evolu
cionista H. G. Wells, známý výrokem“. . .“Galilejský byl
príliš velký pro naše malá srdce. . .“,(Dejiny sveta, str. 400.)

Nejdále od Kristova ucení se odchýlil Jan Kalvin
(1509-69) svou tvrdostí k chudým. Podle Kalvina Buh mi
luje bohaté lidi, chudé lidi chudobou trestá. Takto podjíma
né krestanství se ve svých spolecenských dusledcích stýká s
hinduistickým kastovnictvím, které zavrhl Buddha žijící v

6. století pred Kristem. Byl-li Kristus príliš velký pro naše
malá srdce, byl Buddha príliš vznešený pro naše nízké touhy
Oba meli snahu zkvalitnit cloveka a jeho prostrednictvím
život na této zemi.
Kalvinem zdeformované krestanství s durazem na
spolecenský úspech a majetek se ze Švýcarska rozšírilo i do
dalších zemí západní Evropy a v 19. století se stalo zá
kladem stranické demokracie amerického typu. Zde pak by
lo kritisováno sociálne cítícím spisovatelem Charlesem
Dickensem, jak o tom svedcí jeho Americké poznámky z
roku 1842.

Strach pred komunismem je podle Dominika Pecky
vysvetlitelný odporem k omezení osobní svobody, odporem
ke zrušení soukromého vlastnictví a predevším odporem k
atheismu. Chceme-li ovšem vedet, ríká Pecka, co komunis
mus je, musíme odezírat od techto citových postoju, at již
positivních anebo negativních, a zkoumat to podstatné, zá
kladní, co komunismus komunismem delá.. . .“Musíme
zkoumat jeho ideový základ, který se nazývá marxismem
nebo též dialektickým materialismem. . .“

Cemu ucí marxistická dialektika? Predevším o vzá
jemné podmínenosti jevu, a to jak prírodních, tak i spole
cenských. Základem prírodního i spolecenského pohybu je
stálá zmena a to zmena kvantity v novou kvalitu. Nová
kvalita vzniká náhle, skokem, mutací. Proto se nemuže po
dle marxismu uskutecnit prechod od kapitalismu k socia
lismu pozvolna; na príklad výchovou, sociálními reforma
mi, zákonodárne, ale jen revolucí.

Príkazem marxistické dialektiky je revoluce. Buržo
asie (thesis), proletariát (antithesis) = socialistická
spolecnost (synthesis). Podle marxismu je trídní boj pri
rozená a bezpodmínecná nezbytnost. . . .“Není to bez
ohlednost, barbarství nebo surovost. Jen a jen vývojová
nezbytnost. . .“(D. Pecka, tamtéž). Je-li nutné pro vytvorení
nové, spravedlivé spolecnosti použít násilí, tak "chvalme to
to násilí“, ríká mladický básník František Halas. Tomuto
citove zabarvenému prínosu komunismu podlehl i "básník
cistého srdce“, jak Jirího Wolkera nazval František Xaver
Šalda. Wolker umírá na tuberkulosu jako ctyriadvacetiletý
mladík.

Marxisté podle Pecky nebyli a nejsou skeptikové,
ani kritikové, ale tvrdí dogmatikové. Teoretickým zdrojem
jejich dogmatismu je idealistická filosofie nemecká: Fichte
(1762-1814) ucil, že svet je výtvor "já“, dílo subjektu. Marx
a Engels, zrození v Nemecku, žádají, aby subjekt skutecne
vytvárel svet. Tímto subjektem jim není clovek a jeho kva
lita, ale proletariát -masa. Marxismu nebyl nikdy ryzím ma
terialismem., zustával proniknut prvky idealistickými zde
denými z nemecké filosofie Fichteho, Feuerbacha a Hegela.
TGM mluví o marxismu v "Otázce sociální“ (1896) jako o
ilusi, nikoli jako o filosofii a Jan Masaryk ríká o Marxovi,
že to "byl takový židovský visionár“, viz Viktor Fischl:
Hovory s Janem Masarykem, strana 29.

Marxisté tvrdí, ríká Pecka v roce 1946, že zlo se
nedá napravit dobrem, ale jen revolucí, to je zásahem ne
návisti, hnevu, pomsty a násilí. Zlo se tedy nenapravuje
dobrem, ale zase jen zlem. Toto velice závažné stanovisko
marxistické teorie prináší do spolecenské praxe tíhu let
poznamenaných utrpení neprizpusobených. Jinak receno:
marxistická teorie stvorila zákony, podle nichž se soudilo,
odsuzovalo, trestalo a nicilo každého, kdo byl v rozporu s
trídním bojem a diktaturou proletariátu. Clovek je modi
fikovatelný, ztratil-li skutecné dobro, cokoliv se pro neho
stává skutecným dobrem i marxismus se svou trídní ne
návistí. To vedel a zachytil ve svých "Myšlenkách“ už v 17.
století Blaise Pascal.



Marxisté tvrdí, že každá teorie je proverována praxí.
Samotná revolucní praxe posledních dvou století proverila
svými obetmi marxistickou teorii jako teorii poškozující ži
vot na této planete. Tri sloupy moderního veku, jak nazývá
Erich Fromm, Marxe, Freuda a Einsteina, se zrítily nejen na
Hirošimu a Nagasaki, ale na celý svet. A 21. století zase
nese ve svých útrobách tyto trosky jako epidemii daleko
zhoubnejší, než byla jakákoliv jiná zasahující nejen telo.
Tato epidemie zasahuje nejen telo, ale i ducha. Ciní cloveka
nerozumným a krutým.


Na prahu 21. století vidíme a stále zakoušíme, že
euro a internet nás nezbavuje slabostí lidské povahy, so
bectví, bezcitnosti a nerozumnosti v systému hodnost. Za pe
níze je clovek schopen všeho: zmarit lidský život i poškodit
životadárnost prírody. Slouží-li technický pokrok smrti,
není pokrokem v pravém slova smyslu. Pokrok v pravém
slova smyslu závisí na zkvalitnování lidské podstaty. Zá
kladní rozdíl mezi marxismem a krestanským realismem je
v tom, že marxismus chápe cloveka jako produkt spole
cenských podmínek, krestanský realismus chápe spolecnost
a její kvalitu jako produkt kvality cloveka.

Otázka lepšího cloveka je pak otázkou výchovy. To
je idea Buddhova, Platonova, Konfuciova a Ježíšova.. Je to
ovšem i idea velkých myslitelu novoveku, kterí se výcho
vou všestranne zabývali. Komenského vrcholné dílo nese
název "Obecná porada o náprave vecí lidských“.

Provázanost mezi kvalitou výchovy a kvalitou spo
lecnosti zaznívá i ze slov anglického myslitele 17. století
Johna Locka: . . .“ Z lidí, které potkáváme, devet z deseti
jsou tím, cím jsou jen svou výchovou. . .“ Dominik Pecka
koncí stat o podstate komunismu v roce 1946 takto:. . .
“Svet ocekává nového cloveka, ne nadcloveka, ani pod
cloveka, nýbrž cloveka, ale není jiného cloveka, než je
clovek stvorený k obrazu Božímu. . ", clovek usilující o své
lepší já.

Marxistická domnenka, že sociální zrízení je jen
výsledkem urcitých hospodárských pomeru, se zakládá a
zámene podmínky a príciny. Podmínkou toho, aby vznikl
obraz je plátno, štetec a barvy, ale prícinou obrazu je malír,
jeho tvurcí zámer a schopnost. Z toho plyne, totiž z této
zámeny, Marxovo pojetí cloveka jako "jednotlivého mizer
ného individua“.

Krestanský realismus buduje vedome na aristotelské
metafysice jakožto vede o prvotních prícinách a postupuje
od hmotného bytí objektivního k nehmotnému bytí objek
tivnímu, k samotnému pojmu Boha. Vytýkat metafysice

neprovázanost mezi jevy je naprostý nesmysl, nebot práve
tato provázanost mezi jevy je PODSTATOU aristotelské
metafysiky.

Ústredním bodem pochopení prírody je pro kre
stanský realismus práve pohyb. Volání dialektického mate
rialimu po vystižení prírody jako stavu neprátelského po
hybu je tedy ovládání po aristotelském chápání pohybu.. .
"Moderní kvantová teorie je pak nejpádnejším potvrzením
tisícileté pravdy aristotelsko-tomistické, že kvalita vzniká
náhle na podklade pozvolné zmeny kvantitativní. . .“ (Artur
Pavelka: Krestanský realismus, prírodní veda a dialektický
materialismus,1946).

Aristotelský dvoupolový princip je v podstate sepetí
ducha s hmotou, tvaru a látky Idealismus a materialismus
uznávají jen jednopolový princip, idealismus ducha,
materialismus hmoty a tak jsou ve skutecnosti vzdáleni
prírode jako takové, založené na pronikání ducha hmotou.

Aristoteles rozeznával tri státní formy prípustné,
ponevadž podporují budování právního rádu a tri formy
neprípustné, ponevadž odporují vybudování právního rádu.
Tri státní formy prípustné jsou: monarchie, aristokracie a
"politia“, pri cemž politia je aristotelský termín pro prímou
demokracii s vymezeným obcanstvím. Tri státní formy
neprípustné jsou: tyranie, oligarchie a vláda davu, kterou
Aristotel nazývá demokracií. Dnes bychom ji nazvali
anarchií.

. . .“Kdykoliv šlo o státní formu prípustnou, to je ta
kovou, ve které bylo možno uskutecnovat právní rád,
snažili se krestané naplnit ji svými mravními
smernicemi. . . To ovšem nebylo bez nebezpecí, že podstata
krestanské po litické myšlenky bude prikryta nejakým
vnejším zrízením, které sice zachová krestanské formy, ale
ztratí pravý myšlenkový obsah krestanství. Tak kolem roku
500 muselo krestanství bojovat, aby nesplynulo s
císarstvím, kolem ro ku 1500 aby nepodlehlo absolutismu
panovníku a ve dva cátém století, aby uchránilo svou
lidskou svobodu pred vše mocným státem,. . .“ ríká Bohdan
Chudoba v Krestanském pohledu na spolecnost, 1946 .

Krestanství vždy naplnovalo své mravní nazírání na
veci sociální. Nikdy ovšem netvrdilo, že zmení svet a zbaví
následující lidská pokolení všeho sobectví. O pravdu a
spravedlnost je nutno usilovat stále a znovu. . . "I v
minulosti byla údobí, kdy se krestanská vec darila více, a
údobí, kdy se darila méne. Marxistické stavení každé ná
sledující epochy nad epochou predchozí není správné. Ve
skutecnosti bylo na príklad údobí feudalismu sociálne mno
hem výše, než údobí soukromého kapitalismu,“ ríká Boh
dan Chudoba tamtéž.


Jak se dívá Bohdan Chudoba v roce 1946 na funkci
státu? . . "Zákonodárný cinitel, to jest stát, musí se pre
devším zasadit o to, aby byl co nejvíce rodinám zajišten ta
kový majetek, který by je stacil uživit. Toho cíle lze dosáh


Hospodár 5



nout tremi cestami: 1. zákonitým omezením soukromé
držby, 2. zajištením laciné energie, 3. usmernením pe
nežního trhu. . .“ Pozastavme se u té tretí cesty.. . .“osou
tretí cesty je zajištení dostatecného vlivu státního ve všech
zdrojích penežního kapitálu, aby jej nebylo zneužíváno tam,
kde kyne nejvetší zisk, nýbrž naopak tam, kde je jej bylo
sociálne nejvíce zapotrebí. . .“

Kontrola státního útvaru nad financním kapitálem je
velmi starého data. Podle Platona muže jedinec vlastnit vše
s výjimkou meny neboli zlata. Menu má vlastnit obec - stát,
ríká Platon ve svých Zákonech, které sepsal jako své dílo
poslední kolem roku 347 pred naším letopoctem, tedy ve
zralém veku a s bohatými životními zkušenostmi osmde
sátiletého filosofa.. . "I ten, kdo podniku propujcuje pení
ze, má plné právo požadovat za to mzdu. Ale tu je práve
nejvetší nebezpecí nekalého zisku, totiž takového zisku,
který je diktován jen sobeckou chamtivostí a nikoli starostí

o užitecnou výrobu. . .“(Bohdan Chudoba, tamtéž, 1946).
Zneužití financního kapitálu ve prospech cloveka je
možné i tak, jak nám to zachytil Wickham Steed, anglický
diplomat a novinár, v rozhovoru se solunským bankérem
Emanuelem Carassem. V zárí roku 1913 ríká Carasso:. . .
“Provedli jsme revoluci,potom kontrarevoluci,pak zase
znovu revoluci a snad jich bude ješte nekolik. . .“ Je to
smutné konstatování, ale financní kapitál se podílel jak na
obou svetových válkách ve 20. století, tak i na "velkých“
revolucích v posledních trech stoletích. Jak nevzpomenout
poledních slov Maxmiliána Robespiera, která vyslovil pred
svou popravou 28. cervence 1794:. . .“Chtel jsem pomoci
chudým a pomohl jsem financníkum. . .“

. . .“Proto, je-li kde znárodnení na míste, je to v pod
nicích penežnických. Ovšem znárodnením nemyslíme po
státnení, nýbrž úcinný dohled predevším malých spolecen
ských zrízení, obcí, kraju, zemí a teprve v nejvetších
penežnických podnicích dohled státu. A úkolem tohoto
dohledu je postarat se, aby byl kapitál poskytován tam, kde
jej má spolecnost zapotrebí, a nikoliv tam, kde kyne nejvetší
zisk. . .“Bohdan Chudoba, tamtéž z roku 1946.

Vedle krestanských realistu se vyjadruje v roce
1946 k financnictví i president Edvard Beneš a to ve shode
s názorem shora uvedeným:. . .“Bankovnictví patrne
prestane být podnikem individuálním nebo výdelecne
akciovým, Banky se stanou institucemi verejnými, vše
obecne prospešnými, ne jak je tomu v dnešní dobe kapi
talisticky spekulujícími a podnikajícími. Veškeré bankovní
hospodarení bude podrobeno striktnímu regulování stát
nímu a verejnému. Mena patrne už nebude založena na
zlate, nýbrž na práci jedincu a ovšem na autorite státu, jenž
práci ve forme meny hodnotí a financne podloží. Vývoj k
novému stavu muže být velmi nenásilný. . .“ (Demokracie
dnes a zítra, 1946,strana 270.)

Svetove uznávaný krestanský realista Albert
Schweitzer (1875-1965) ríká:. . .“V otázce vlastnictví je
etika úcty k životu vyslovene individualistická v tom
smyslu, že nabytý nebo zdedený majetek má být dán do
služeb celku jen na základe jednotlivcova svobodného
rozhodnutí. Etika úcty k životu mne prikazuje myslet na
druhého a dává mi na uváženou, smím-li si cinit nárok na
všechny plody, na než stacím dosáhnout. . .“ ( z Etiky úcty k
životu, Albert Schweitzer, zastánce kritického myšlení a
úcty k životu).

Albert Schweitzer, který zasvetil svuj život práci pro
druhé, mel ve své pracovne v nemocnici v Lambaréne
jediný obraz: portrét Jana Amose Komenského. Tento
veliký krestanský realista 17. století ve své dobe odmítá
vše, co cloveka ponižuje, mluví o hanbe století, když ne
kolik lidí si zrídí v ríších monopoly a tím vylucují druhé
berouce jim chleba od úst. Na práci se dívá jako na neza
stupitelný výchovný prostredek. . .“Je treba ucinit taková
opatrení, aby se každý clovek pocestne zamestnával ku prospechu tela i duše i vnejších statku. .. " Špatná výchova je
podle Komenského zkázou cloveka a i celé spolecnosti.

Komenský podobne jako Platon chápe mír jako pri
rozený stav lidstva. Ve válce a revoluci vidí utrpení, které
válka a revoluce lidem prináší. V Londýne, kde pobýval od
zárí 1641 do cervna 1642, napsal sice Via Lucis, ale pomery
v Anglii dobrými neshledával. O probíhající revoluci se
vyjádril následovne:. . .“Ty, Británie, si rveš vlastní útroby. .
.“ Obdobne odsoudil i válecná tažení švédské tehdejší
Evropan:. . .“Ty, Švédsko, na cizím území práva lidí
obhajuješ, na svém území jich nedbáš. . .“ Moudrý a k


6 Hospodár

cloveku vnímavý Antoine de Saint Exupéry je v dvacátém
století téhož mínení. Ve svém vrcholném díle "Citadele“
Exupéry ríká:. . . "Jestliže obetuji své pokolení pro štestí
pokolení budoucích, obetoval jsem tím lidi. Ne ty zde ci
ony, ale všechny. Proste jsem na ne uvalil neštestí. Všechno
ostatní je pouze vítr slov. Mír není stav, jehož by se dosáhlo
válkou. . .“

Poslyšme ješte to, co o válce ríká myslitel staré Cíny
Lao-c, který se narodil 600 let pred naším letopoctem. . .
“Zbrane jsou nástroje, které nosí pohromu, ne nástroje pro
ušlechtilého. Použije jich ten, jenž už nemuže jinak. Klid a
mír jsou tím nejvyšším. Vítezí, ale neraduje se z vítezství.
Kdo zvítezil v boji, má zustat stát jako pri smutecní
slavnosti. . .“ Také náboženské války, který zmítaly
Evropou približne od 15. století, nebyly v souladu s ucením
Kristovým a neprinesly nic dobrého ani do života
soucasníku, ani jejich potomku. Proto patrne mluví TGM v
Otázce sociální o marxismu jako o plodu nemeckého pro
testantismu.

Positivním hodnocením revoluce a války se tedy
staví marxismus proti celé svetové kulture. Svým nega
tivním prístupem k jedinci jako je “k jednotlivému mizer
nému individuu“ otevírá pak dvere k manipulaci s clo
vekem v zájmu rasy, masy, revoluce a války. Této mani
pulaci výborne slouží masová kultura prostrednictvím mas
médií. Clovek je utváren ve svých postojích a názorech
zvnejšku ku prospechu tech, kterí prijaly za svou marxis
mem a freudismem hlásanou podstatu lidství. Tou je podle
nich touha po moci nad druhým clovekem a touha po
majetku.

Zatímco krestanský realismus pokládá podstatu lid
ství v harmonii mezi rozumem, citem a vulí a je zaraditelný
do svetové kultury, jeví se marxismus jako prvek svetovou
kulturu rozkládající. Tohoto si musí být vedom každý, kdo
hodnotí soucasný stav jak kultury evropské, tak kultury
svetové. . .


Známky vydané chorvátským exilem
pripomínají Bleiburgskou tragedii


Eck Spahich
spahichAThotmail.com.

Dve známky vydané chorvátským exilem pri
príležitosti 62. výrocí Bleibergské tragedie v kvetnu roku
1945, když již sedm dní byla válka v Evrope ukoncena.
Tato zapomenutá událost Druhé svetové války se udála
nedaleko Bleiburgu v Rakousku, kde obsadila britská 5.
armáda okolí a donutila k nucené repatriaci více než 100
tisíc neozbrojených chorvátských vojáku a civilistu nazpet
do zajetí jugoslávské komunistické armády vedenou tehdy
Josefem Brožem-Titem. Slovinská vláda prozkoumala asi
540 masových hrobu, které obsahují pozustatky
chorvátských obcanu. Nedávno v léte roku 2007 slovinská
vláda upozornila na další masový hrob, kde leží asi 15 tisíc
tel Chorvátu..

Myšlenka o vydání známky v exilu prišla na mysl
Damirovi Radošovi, který je inženýr v duchodu a nechal
zpodobnit osud Chorvátu známému naivnímu umelci Ivanu
Lackovicovi-Chorvátu. Slova na známce se ctvericemi
znamenají: Evropo, Chorváti, kterí zanedlouho zahynou, te
zdraví. . .

Na pravé strane je obrázek nové a vetší kaple, která
byla nedávno postavena u Bleiburgu. Chorvátský kardinál
Josip Božanic složil mši svatou u kaple a posvetil ji pri
príležitosti 62. výrocí tragedie.

Zájemci o tyto a jiné chorvátské známky mohou
psát na adresu: The Croation Philatelistic Society, P.O.Box
696, Fritch at Lake Meredith, TX. 79036 . Filatelistická
spolecnost nabízí nekolik sad známek z Rakouska, Bosni,
Madarska, Montenegra, Jugoslávie, Srbska, Slovenska,
Triestu. Také omezený pocet amerických známek v poctu
500 a 800 známek je ke koupi.

V souvislosti s 35. výrocím založení Chorvátské
filatelistické spolecnosti Vladimír Novák, bývalý
Kalifornan nyní žijící v Záhrebu v Chorvátsku, vytvoril
pritažlivý odznak spolecnosti. Odznak zobrazuje
amerického orla a vlajku spolu s chorvátským erbem, pod
znaky je trumpeta se jménem spolecnosti. Cena jednoho
odznaku je 6 dolaru, objednávky pošlete na výše uvedenu
adreasu a platit mužete PayPal pres email spahich
AThotmail.com

Hledáme ceské knihy


Hledáme ceské knihy a knihovny jako dar pro zvele
bení knihovny v Texaské A and M universite v College
Station, TX. Vážní dárci napište na adresu: Dr. David
Chroust, Dept. of Cataloging, Sterlling Evans Library,
TAMU, College Station, TX. 77843.

Napište panu Chroustovi a domluvte se s ním na po
drobnostech, jak zarídit odvoz knih a podobne.

Dekujeme všem dosavadním dárcum za jejich obe
tavost a jsme presvedceni, že knihovna bude jedna z nej
lepších na jihu Ameriky.

Ceská vzdelávací nadace státu Texasu.

Kniha Drahomíra Strnadla na prodej


Zájemci o tuto knihu pošlete vyplnený šek na
"Czech Heritage Society of Texas“ na cástku 33 dolaru a 50
centu a pošlete na adresu: Marjorie Matula C/O Strnadl
Book, 745 Hošek Road, Victoria, TX. 77905-5637.
Poštovné po Americe a i do ciziny je vyšší.

Objednejte si tuto vzácnou knihu ješte dnes!!


Štefi a Karel Porcalovi, jemu bylo 89 let a jí bylo 80 let.
Nahore je jejich blahoprání ke svátkum

Úvahy pro starší generaci
k premýšlení

Eliška Jechová

ÚVAHA TRICÁTÁ PÁTÁ: . . .Buh není východisko
z nouze, nesmíme poznat Boha až na hranici svého života.
Buh chce být poznáván ve zralém živote, v síle produk
tivního veku, v cinech a ne teprve v utrpení, nemoci a ve
smrti. . .

Dietrich Banhoffer


Tuto peknou myšlenku napsal nemecký evangelický
teolog Dietrich Banhoffer, který byl veznen jako údajný
úcastník protihitlerovského spiknutí a v roce 1945 byl
popraven v triceti devíti letech. Zamysleme se chvíli nad
jeho myšlenkou!

Boha bychom meli poznat a milovat po celý život. V
dnešní dobe málo lidí zná skutecne Boha. Minulý komu
nistický režim chtel vyhladit krestanství, zrušil hodiny ná
boženství ve školních osnovách a ucil mládež atheismu. Ná
boženství bylo mimo školní docházku a velmi málo detí do
nej chodilo. Kdo chodil do náboženství, se velmi težko do
stával na studie. Mnoho lidí vystupovalo z víry jejich pred
ku, aby získali dobré postavení. Vetšina ucitelu vystoupilo z
víry, aby mohli dále ucit. Bylo však nekolik osobností, které
víru nezradili a dobrovolne odešli ze školství. Nekterí cle
nové komunistické strany na významných místech, pri težké
nemoci nebo pri odchodu ze sveta se obraceli k Bohu, i
když Boha zradili a vystoupili z víry.

Žijeme jeden život a máme zustat verni víre, kterou
jsme dostali do rodicu. K politování jsou deti, které se naro
dily od neverících rodin a nedostaly základ víry, nebot je
jich rodice víru nezdedili. Spojením duše a tela vzniká
clovek, který má rozum a když premýšlí a rád filoso
fuje,dostane se k moudrosti - k poznání Boha. Zárí 97.

ÚVAHA TRICÁTÁ ŠESTÁ: . . . Moderní svet
prímo volá po tom,aby lidi technického veku byli také lidmi
zbožnosti, jinak z nich technika uciní zajatce a rozdrtí je. . .

Michael Quoist.

Poslouchám každé ráno rozhlas stanici Vltava, kde v
deset minut pred sedmou hodinou vysílají krásné myšlenky
v poradu nazvaném "Ranní úvahy“. Nekteré z nich jsou mi
velmi blízké a zapisuji si je a pak nad nimi medituji. Tuto
peknou myšlenku napsal Michael Quoista a tri týdny každý
den ráno vysílal rozhlas vybrané myšlenky z jeho knihy
"Mezi clovekem a Bohem“. Chvíli nad myšlenkou
premýšlejme!

Vyspelá technika nás v posledním case privedl na
scestí, cinila z nás své zajatce a každý mladý clovek se
snaží,aby vlastnil nové technické vynálezy. Dvacáté století
je odklonilo od zbožnosti, dve generace byly vychovány
komunistickou vládou atheisticky ve všech školách, bez
víry v Boha. Ztratili duchovní svobodu a stali se otroky
techniky. Statky vecné nahradily statky pomíjejícími. Jejich
Bohem se staly peníze, majetek, dobré postavení.

Jak muže pomoci starší generace, která žije jen ze
své malé pense? Na otázku je jen jedna odpoved: modlit se
za celý nemocný svet, aby lidé v honbe za majetkem se
zastavili a zamysleli se nad casem, nad jediným svým
majetkem, který stále plyne, nezastaví se a najednou
neocekávane bude u konce. Príští století bude velmi
duchovní anebo nebude vubec. . . Ríjen 97.

ÚVAHA TRICÁTÁ SEDMÁ: . . . Cas je krásný
dar, který nám Buh dal. Zastavme se a modlitbou za nej
podekujme...

Michael Quoist.

Vybrala jsem opet jednu z pekných myšlenek od
Michaela Ouoista, který se narodil v roce 1921, to je v
roce, ve kterém jsem se narodila i já. Jsme stejného veku a
prožíváme stárí. Narodil se ve Francii a studoval sociologii
v Paríži, kde získal doktorát. Rozhodl se studovat ješte
navíc teologii a stal se knezem. Krome knežského povolání
se venuje literární cinnosti. Zamysleme se chvíli v tichosti
nad výše uvedenou myšlenkou.

Zpytujme své svedomí, zda dekujeme Bohu za cas,
který nám byl dán k životu. Cas je velký dar a meli bychom
každé ráno pri probuzení za nej podekovat. Vecer pred
spaním podekovat za celý prožitý den. Zvony z našich
chrámu nás k temto modlitbám vyzývají ráno i vecer.
Zacneme meditovat nad casem, jak úcelne je rozdelen na
minulost, prítomnost a budoucnost. Jak velký dar jsme
dostali, když nám byl dán cas k prožití všech ctyr lidských
období, nebot mnoho lidí se posledního období – stárí –
nedožijí. . .

Ve stárí casto vzpomínáme a znovu prožíváme celý
svuj život. Poznáváme chyby, které jsme udelali, a svuj cis
tý odev ušpinili. Nic se nedá vymazat. Mužeme jen vycistit
a opravit svuj šat, než vyprší náš cas. Nevíme, kdy dohorí
naše svíce. Prosme denne modlitbou za své drahé potomky,
aby i jim bylo dopráno prožít celý lidský život, aby tiše a
dobre pripraveni odcházeli do vecnosti. Listopad 97

ÚVAHA TRICÁTÁ OSMÁ: . . .Širte lásku všude
tam, kam jdete: nejdríve doma, venujte lásku svým detem,
své žene nebo muži, sousedum. Nikdy nedopustte, aby od
vás clovek neodešel lepší a štastnejší. Budte živým
projevem laskavosti Boží ve tvári, v ocích, v úsmevu a
srdecném pozdravu. . .

Matka Tereza z Kalkaty.

Tuto peknou myšlenku a radu rekla rádová sestra:
"Matka Tereza" z Kalkaty, stará žena, který celý svuj život
obetovala službe té nejnižší, nejbídnejší, opovrhované kaste
lidí v Indii. Zasvetila svuj život rodícím se detem, težce
nemocným a umírajícím na holé zemi. Lidem žijícím celý
život bez prístreší poskytla útulek, aby umírali jako lidé na
postelích. Narozená a pohozená devcátka sbírala a
vychovávala na sestry "Boží lásky“, aby sloužily svému
národu, ošetrovaly težce nemocné a pomáhaly jim dustojne
odejít z tohoto života.

Zamysleme se nad touto peknou myšlenkou a nad
sebou! Snažíme se také projevovat lásku a šírit ji v rodine a
mezi lidmi? Málo je nás, kterí dovedeme obetovat svuj
život službe druhým. Vetšinou se dovedeme obetovat jen
pro svoji rodinu. Své mládí a produktivní vek jsme zasvetili
na zlepšení životních podmínek pro sebe a pro své deti. S
pribývajícím vekem a nemocemi zjištujeme, že jsme casto
delali to, co jsme delat nemeli a mnoho casu jsme
promarnili.

Snažme se aspon v posledním našem case dohonit


Obrázky ze Slovácka


Michal Srubjan

Nastaly žne a v dedine jako po vyhorení! Prázdno a
pusto, jen tu a tam se belhá nekterá starenka o berli anebo
starecek s nejakým malým košiláckem, kterého vedl za ru
ku. Sem tam prebehne pes nebo kocka a semele se malé
dueto. Pak zase je ticho nerušené. . .

Stavení jsou prázdná a humna též. Všecko, co muže
unést snop, je na poli. A jsou tam i takoví maliccí špuntové
a vlácí tam snopy, že se jim clovek musí divit, kde se v nich
ta síla bere. Ale kluci behají jako jako myši! Pri tom se dráž
dí a kockují jako kotata. Tu a tam ovšem i nejaký lepúch
padne, ale malé takové intermezzo spraví vždy k všeobecné
veselosti tatíckuv remen!

Vyšel jsem si z opuštené dediny také do pole. Samot
nému bylo mi tam smutno a teskno. A též pak jakási vý
citka svedomí tlacila: všeci jsou na poli ve vedru a já si tady
hovím v chládku. . .Nezdržel jsem se a šel na pole za svým
prítelem. Vázali práve jecmen. . .Pricházím ke známému
poli a zdaleka už kterási devcica volá: ehej, henkaj pan Mi
chal nám idú taky pomoct!.A na její pokrik se zvedají jako
na povel hlavy všech a už mi letí vstríc pobízivé: enem do
toho s chutí a bez všeckého ošcádání. . .

Pricházím blíže a volám: tož vám pamáhej Pámbu
všeckým vespolek!. . .A ješte jsem nedorekl a už mi letí
vstríc hlas jako britva:. . .ja, enom pote sami! Dyby mel
Pámbu každýmu pomáhat – to by mosel met nejakých ruk!

Prítel podává mi bodre ruku a praví s úsmevem: a
tož´s nám došel preca enom pomoct?!. . .Ná došél!,
povídám, mám doma cucet a nechat sa od much okusovat,
to raci at sa trochu vyparím! . . .

Ná tož pote sem ke mne na tento pokos!, volá na me
sestra prítelova, roztomilé to šestnáctileté poupátko.
Podíval jsem se na ni: byla cervená jako hrebícek, jen jí
tváre rozkvétaly!. . .No esli mne dáš hubicku, tož ti pujdu
pomoct!, pravím s úsmevem. . . Ja, vcíl by sa Vám to
špatne lúbalo, mám pysky celé mokré od potu a prachem sú
také zalepené, ešce byste sa celý zapatlal, praví prostoduše
Mariánka, ale vecer Vám dám treba dve, slibuje lákave.. . .

Šel jsem tedy. Na ceste ješte odvrací mne odtoho šohaj Štepán slovy: nechodte tam! Na tem pokosu je
samé ostí a pichácí, to ona Mariána chce enom, abyste sa
popíchali!!. . .Ale jdu i pres tento varovný hlas. . .

Sbírám z pokosu do nárucí jecmen a nosím zároven
s Mariánou na obríslo strýcovi Gajdovi, který roubíkem
váže snopy jako kálenice! Mariána žertem vsází se se
mnou, kdo budeme mít dríve donošené na obríslo a tož se
tumluju, tak ze mne tece! Brzo jsem musel i vestu odložit a
zustat jenom tak v košili .Slunícko praží dnes do zád, že
jsou celá jako v ohni. Brzy jsme meli oci zalité potem a
košili mokrou, jako by ji do vody namocil! Mariána se mi
smeje, že bych si takto nevydelal ani na chleba a dodává, že
jsem si mel vzít sebou radeji palasor, abych prý moc
neocadl! Všechno se smeje a já s nimi.

A nejaký rukavicky ste si meli tak donést!, zlobí
mne zas ctveracive Mariánka, tak ich budete met do vecera
samý pichác. . . Ja, aspon me ich pomožeš vytahovat, ty
šelmicko, povídám a vlepuji nic netušící Mariánce hubicku
na cervené lícko, tak ted už sem výplatu dostal, vcil si
pomáhej zas sama dál, pravím k Mariánce, jež si utírá od
hubicky fertochem tvár. . . Vcíl ste pekný, praví s
prostosrdecným smíchem Mariánka, máte hubu jak od
kominára zamazanú!!. . .Ja, a co, to se umyje, ale hubicka
se ti už nesmyje, dybys aj kartácem drhla, škádlím
Mariánku zase já. Mariánka se jen vesele usmívá a praví:
pockejte, vy šelmo, šak já Vám to oplatím znenadanej! A
rychle nosí v nárucí jecmen nedockavému již strýcovi na
obríslo.

To bychme toho tady tak podelali s váma, praví
Mariánka zas, dyt sa ani neumíte ohybat!. . . No, za to ty sa
umíš ohybat jak kácer, dyž ti tatícek chcú vrazit pár drgancu
do žeber, povídá se smíchem prítel a zve mne, abychom šli
do vinohradu, jestli jsou tam již nekteré hrozny zralé z tech
skorých greftu. Musíme se trochu okyselit v hube, povídá
muj prítel.. . A mne doneste taky!, volá za námi Mariánka. .
.No ešce, pár po zubech, aby ti nevypršely, praví se
smíchem muj prítel.

Šli jsme hlubokou vozovou cestou. Horko bylo ne
snesitelné, košili jsem mel prilepenou na tele, tak jsem byl
mokrý.. . Ti lidi si ale zaslouží už vcíl tech šedesát krejcaru
denne, povídám, divím se, jak to jen mohou vydržet v tom
vedru, vždyt clovek muže omdlet slabostí. . .

No to, praví a smeje se prítel, to by bylo pekné, aby
omdlévali. To nende u nás tak lehko. Slováci sú otvrdlí lidé
a neco také vydrží. Jak povídá prísloví: zabij Slováka a ešce
ti do Uher utece!

Za hovoru jsme došli do vinohradu. S pole prítelova
doléhala k uším naším písen:

Tak se mne cosi plétlo, že v polu horelo
a to mojej nejmilejší lícko zakvétalo!
Nebylo to lícko, byly to hrebícky,
zaprahej, muj z nejmilejších, ty vrané konícky!


Kerak jich zaprahat, dyž sa mne motajú,
tebe, moja galánecko, ludé pomlúvajú!
Nech si tam mlúvijú, šcekajú jak psi,
dyt mne neuberu mojej poctivosti. . .


Vetrík roztrásal pesnicku po poli jak z kvetu pel. . .
Bylo mi pri zvuku hlasu Mariancina tak sladce v duši a tak
blažene, že jsem se neudržel a zazpíval jí navzájem:

Jak se mne, Mariánko, pekná zdáš!
Budeš-li tak pekná, až se vdáš!?
Ešce peknejší, muj z nejmilejších,
potom se ty na me podíváš!

No, no, praví muj prítel, naposledy se mne tady
zamiluješ do Mariány. . . a shýbá se dolu ke greftum a
rozhrnuje listí vinné pátraje po hroznech. . .V tomto oka

Hospodár 7

mžiku ovanulo mne kouzlo venkovského života a já hlede
na pole prítelovo za Mariánkou, predstavil jsem si ji jako
ženku svou. . .Jaký by to byl život, jaké štestí!!. . .A sny o
štestí letí mou hlavou jako hejno belouckých holubic. . .


Tri králové z Bukoviny


Josef Ehrenberger

Léta Páne 1845, jak potom z jara veliká voda byla,
uhodil na pocátku ledna pred Tremi králi nenadálý odmek a
starí pametníci v Bukovine hádali hnedle, že to neco zname
ná. A vskutku se nemýlili. Zrovna v den slavnosti tríkrálové
událo se neco, co svet, totiž svet bukovinský, pro onu
tehdejší dobu ani nevidel, ani neslyšel.

Za dopoledních služeb Božích výše receného dne ve
šly do sakristie bukovinského kostelícka tri paní báby, jedna
domácí a dve prespolní, protože pro nenadálou potrebu byly
povolány ze sousedních osad. A ony neprišly samy, nýbrž
ješte nekoho sebou prinesly a privedly. Prinesla každá v ná
rucí pod velkou, vyšívanou plenou novorozenátko, perin
kou ovinuté a ofácované; privedla po kmotru a kmotre a
tri bukovinské sousedy, otce onech trí novorozenátek, kterí
následovali hned v patách, aby pana faráre o krest a i zápis
do matriky požádali.

Troje krtiny za jedno puldne, k tomu ješte krtiny trí
pacholícku, kterí dobou témer na minutu stejnou sveta Bo
žího uzreli a to na sade bukovinské pri skrovném jejím ob
jemu a pri nehrubém poctu osadníku, to se nikdy nebylo
ješte stalo a proto bylo divení bez konce. Po ceste, kudy ba
bicky s nemluvnátky a jejich kmotry šly do kostela, otevírali
za nimi lidé okna a kostelník v sakristii sprásknul ruce a
usoudil, že taková vec patrí do pametní knihy, ba i starický
farár, když od oltáre prišel, takovému prírustku stádecka
nemálo se podivil.

Otcové dítek, kterí žádost svou bez odkladu pastýri
duchovnímu prednesli, byli bukovictí chalupníci Frcka, Ku
licka a Pecka,o nichž dle znení uvedených jmen mohlo se
zajisté míti, že predkové jejich ani z Nemec, ani z Fran
cie do Cech neprišli. Ano, byli to puvodem i smýšlením poc
tiví staroceši, kterí dodržovali starých a chvalitebných oby
ceju uprímne a tudíž také malé drahoušky své radostí k nej
prednejší a nejpotrebnejší svátosti vyprovodili, ac nejedni
otcové bukovinští pod rozlicnými a lichými výmluvami to
ho ciniti opomíjeli.

Než takováto netecnost anebo ostýchavost jiných
Frcku, Kulicku a Pecku nenakazila. Oni odjakživa, jak ríká
me, co chodili po vlastních, na jiné se neohlíželi a když ne
co za dobré uznali, od toho nikým nedali se odvrátit.

Pan farár, jehož úpadek starých a chvalitebných zvy
ku nejbolestneji hnetl, byl osobnímu dostavení se našich
známých ke krtu nemluvnátek velice povdecen a ponevadž
kmetum a detem obycejne srdce sedí na jazyku, tož také
všechny tri, Frcku, Kulicku a Pecku prímo do ocí pochválil
za to, že na krestanský mrav nábožných otcu se nestydí. . .

To by bylo neco pekného, promluvil na podekování
za sebe i za své druhy Frcka, abychom se meli stydeti, ne
smrtelné duše, jež nám Buh sveriti rácil, do luna Jeho círk
ve uvoditi a Vašnost za svátostní prísluhu požádati. Vždyt i
tomu rešetári, potrebuju-li jeho služby, ríci musím: bud tak
laskav! A otci duchovnímu ani tolik bych ríci nemel?? . . .

Farár naslouchal té reci prívetive, ba ani to
prostomyslné prirovnání sebe k rešetári se nerozmrzel, byl k
službe ochoten a dríve než k posvátnému úkonu prikrocil
jako mane se zeptal, na jména kterých svatých a oslavených
prátel Božích synácky své dají pokrtíti?

Na otázku predloženou poškrábal se Frcka za
uchem, Kulicka ucinil po nem a Pecka po Kulickovi. Bylo
patrno, že jsou na rozpacích a že se dosud nerozhodli,
kterého z vyvolených Páne k miláckovi svému za patrona
mají vybrati. A neprodlene vyšlo najevo, odkud ta nerozhod
nost pochází. Frcková chtela mít syna Václava, starší dítky
zase Pepícka, u Kulicku bylo to naopak: matka chtela Josefa
a dítky Vašícka a u Pecku vznikl podobný spor o Jana a


8 Hospodár



Tonícka. S takovou odešli otcové z domu a nevedeli, na
kterou stranu se pridat a proto byli na rozpacích. Ale Frcka,
jemuž nikdy o dobrý nápad nebylo, štastne sobe i dvema
sousedum svým z nesnáze pomohl a dal panu farári na vuli,
aby on sám pacholíckum jména ustanovil.

Farár dávaného práva ochotne prijal a ucinil návrh,
po kterém žádné ze sporných stran vyhoveno býti nemelo.
Jaký již byl, že všecko, co se stává, vecném rízení Božímu
pricítal a pri každé události vážnou stránku vyhledati umel,
tož ani tehdy, když mel novorozenátkum jména dávati, ji
nak se nezachoval. Okolnost, že tri pacholátka v jedné obci
na svet narozena byla v den, kdy církev svatá koná slavnost
Zjevení Páne spolecne s památkou trí mudrcu a jejich prí
chodu k betlémským jeslím, okolnost tato byla ctihodnému
stareckovi zrovna vnuknutím s nebes, že nemluvnátka jinak
než po svetcích pripadajících na ten den mají být nazváni.
Toto svoje presvedcení vyložil prítomným otcum a kmot
rum a na záver doložil: malictí sobe sami jména prinesli a
proto je na Kašpara, Melichara a Baltasara pokrtíme. . .

Otcové i kmotrové s návrhem souhlasili, babicky se
ale postavily se na odpor. První soudila, že jména farárem
schválená, jsou neobvyklá, že po celém okolí není muž
ského, který by se Kašparem nebo Melicharem a ci Balta
sarem jmenoval a že by malictí pro neobycejnost svých
jmen mohli mít posmechy. Druhá povedela dále, že na
vržená jména ani pekne nezní a že neví, jak u matek
pochodí, když by na míste Pepícka anebo Vašícka prinesla
Kašpara. Ba na doklad to z vlastní zkušenosti uvedla, že
jistá matka pro jeho podivné a jí nemilé jméno, díte své
nikdy nemela ráda. A tretí byla presvedcena, že pacho
líckové sami, až vyrostou, na svá jména mrzeti se budou,
ano, i to pripojila,že se o svých patronech velmi málo doví,
ponevadž v knize svatých, kterou doma má, ani za rec ne
stojí, co tam o Kašparu, Melicharu a Baltasaru prichází. . .

Námitkám od babicek cineným farár se jen usmíval,
jak ale došlo na záverecná slova paní báby poslední, prestal
se usmívati a s výrazem nejvetší opravdovosti ve tvári ozval
se, rka:. . .Matko, nesudte výše, než kam svým rozumem
stacíte! Narkla jste svaté mudrce, že o nich málo psáno jest,
ale nesmíme zapomenouti na to, že o nich víme, treba to
není zrovna obšírné, je to velmi duležité a pro krestan
ského cloveka velice významné. Za pouhým svitem hvezdy,
žádné jiné záruky nemeli, vydali se oni z vlastí východních,
aby Krista Krále a Spasitele hledali. Nedbali na nižádné
prekážky a zachovali nezvratnou víru, hledali Ho ne
ohrožene, až Ho nalezli. Ba ani opovržeností místa, ani chu
dobou, kdež a v jakéž Mesiáše nalezli, se nedali pomýlit a
padli na kolena Bohu vtelenému ve zpusobu mdlého a
nuzného Detátka se klaneli. .

Veru, bohate a dosti toho, co nám tu všem a zvlášte
onem, kterí by tato jména prijali, k následování po sobe
zanechali. A já pacholátkum na krest svatý prineseným
nepreji niceho vreleji, než aby pravým Kašparem, Melicha
rem a Baltasarem po celý život zustali a byli, aby totiž za
svitem hvezdy, za vedením Boží milosti Spasitele svého
verne hledali, Jeho ucení opatrovali a v Jeho šlépejích krá
celi a ano, aby svým svatým patronum podobni prese všech
ny prekážky, prese všechny zlosti sveta Jesu Krista neohro
žene ústy i skutky až do smrti vyznávali. . .

Farár domluvil, kmotri zašeptali amen, otcové si otí
rali oci a báby uzardeny až po uši již ani nešeptly. . . Potom
vykonán posvátný obrad a v knize pokrtených stáli pekne za
sebou: Kašpar Frcka, Melichar Kulicka a Baltasar Pecka. . .

U Frcku a rovnež i u Kulícku a Pecku panovalo netr
pelivé ocekávání, jak brzy a s jakým jménem se od krtu
vrátí. Matky, jedna jako druhá a tretí, toužily po okamžiku,
aby každá robátko svoje krtem svatým ocištené k srdci pri
vinouti a políbiti mohla. Ostatní dítky s matkou doma
meškající na všech trech místech neustále vyhlížely z oken,
jedny druhé odstrkovaly, každé chtelo být první, které
oznámí, že chlapecka od krtu již nesou. Reci pritom bylo
mezi malickými bez konce, mluvilo se nejvíce o malickém
a o nesmírné lásce k nemu svedcící. Tvrdily dítky ve všech
rodinách, že ho mají rády, že ho budou kolébati, aby spinkal
a že nebudou dovádet, aby se neprobudil. Také ho chtely
chovati a až bude vetší, mu hracky budou sháneti. Pritom se
bály, aby hošíckovi nebyla zima v kostele, když mu na hla
vicku vodu nalejí, aby s ním babicka na ceste neupadla
anebo dokonce aby ho sobe panácek v kostele treba za
andelícka nenechal, když je tak hezounký a baculatý. Na to
došlo, jak mu ríkati budou? Nepochybovaly pri tom, že tak,
jak samy chteli!

Konecne zaznelo od okna : již jdou! Již jdou! A za
nedlouho vešel pres práh otec zároven s babickou malého
krtence nesoucí, výjev, který pak následoval, byl ve všech
trech místech stejný. . .Matka pozvedla se na posteli,
hlasem plným nežné lásky príchozím ješte ve dverích volala
vstríc: ach, pojdte již, pojdte s tím mým klenotem! A koho
pak mi to nesete?, pripojila kvapne, Pepícka ci Vašícka?. . .

Paní bába, která obycejne na takové otázky odpoved
dává, sklopila oci, neríkala nic, potutelne se usmívala.
Manžel se také jaksi prímé odpovedi vyhýbal a predevším
vyrizoval své choti pozdravení od velebného pána, potom
bez prutahu, aby matka na posteli na opetnou otázku casu
nemela, vykládat jí pocal, jak podivným rízením Božím se
stalo, že práve v den Páne zasvecený se tri pacholátka v
Bukovine narodila, snad od stvorení sveta poprvé. Celá
obec prý z toho trne a velebný pán tak neslýchanou událost

bezmála za polovicní zázrak vyhlásil a tvrdil, že proto se
tak stalo, aby v trech pacholátkách bukovinským svatým
trem mudrcum východním cest vzdána byla a že jinak než
jmény trí králu je pokrtít nechtel.

Jak tedy budeme chlapeckovi ríkat?, tázala se matka
pridušeným hlasem. . .Za odpoved obdržela: Kašpar. . .
Kašpar, opetovala zvukem táhlým a ruce jí klesly. Ted
soudila paní bába, že je rada na ní, aby promluvila a již také
chomác slov trpkých na jazyku se jí hromadil, ale aby je
vyklopit mohla, k tomu nedošlo. Matka najednou vyjasnila
celo a zvolala: i treba Kašpar! Vždyt je to také svatý a za
mého milácka bude orodovati!! Pak vztáhla ruce po
synáckovi a vzala ho od paní báby, zvolala ješte jednou:
pojd sem, ty muj zlatý, zlatý Kašpárku.. .a chlapecka
zulíbala. A mžikem byly ostatní dítky u postele a volaly na
bratrícka: Kašpárku! A potahovaly perinku, v níž Kašpárek,
chudátko, vezel a chtely na mamce, aby jim ho ukázala, že
mu dají pusu.

Tak se dálo u Frcku, Kulicku a Pecku zrovna tak,
jenom u techto Baltasárka a u onech Melichárka celovali.

Rozkvet venkova


Bohumil Sochor

Rozvoj venkova závisel na rozvoji ceského státu.
První takovou vetší etapou bylo období v letech 1250-1420,
to je v dobe, kdy se knížectví stalo královstvím, k zemi se
pri pojila docasne i cizí území, takže stát sahal až k Jad
ranu. Tehdy se v Cechách težilo i hodne stríbra a z nej pra
menila i moc panujících Premyslovcu a Lucemburku. V té
dobe bylo založeno hodne mest, hradu, klášteru a panství,
mnoho lidí od hospodarení na pude prešlo k lehcímu zbo
hatnutí v dolech.

Patnáctiletá obcanská válka a výboje k Baltu zemi
dost ponicily,ale naši predkové se ubránili a pod vedením
krále Jirího z Podebrad nepodlehli rímské nadvláde po další
dve století mezi defenestracemi. Šlechetný Jirík
neprosazoval na trun svého syna, ale me na mysli blaho
národa. Dal trun Jagellnocum a dceru Madarovi. To byla
první "Západoslávie“, o níž se marne pokoušeli politici po
obou válkách svetových. Tehdy se však zeme dedily v
královských rodech a spojovaly ruzné národy pod jednoho
císare. Tak se v roce 1526 dostala naše zeme pod
Habsburky, kterí zprvu sídlili v Praze, po takrka skoro stu
letech presídlili do Vídne až do pádu rakouské ríše, to je po
tri století.

Od našeho státu nejdríve ubylo slovanské Lužicko v
roce 1635, pak v letech 1742-62 vetšina Slezska a Kladsko.
Po vzniku republiky k nám patrila na 20 let Podkarpatská
Rus, presneji Zakarpatská Ukrajina. Za panování
Habsburku patrilo i Slovensko do jednoho státu v rámci


Rakouska-Uherska. Madari zde vládli devet století, ale
sami byli pod Turky okupováni po 160 let a v té dobe vládla
Slovensku Víden. Rok 1993 ukoncil spojení se Slovenskem
po témer 75 let spolecného státu. Tak se mnozí Ceši i
Slováci, kterí se usadili v hranicích monarchie, ocitli
postupne v zahranicí. Jen malý kousek ceského Slezska se
nám po První svetové válce vrátil.

Komunismus znicil rolníky na vesnicích na
Ukrajine, v Rusku a i u nás. Tak vesnice zustaly zachovány
a vyvíjely se prirozeným zpusobem v Polsku za hranicemi
na Opavsku ležící. Je to mesto Krenovice a šest dalších
ceských vesnic. V Chorvatsku u Daruvaru jsou vsi
Koncenice, Brestov a Dežanovec a rolníci tam žijí v dalších
obcích. V Rumunsku v Karašském hornatém kraji pri
Dunaji a na hranici se Srbskem je Svatá Helena a pet
dalších ceských vesnic.

Vetšina z více než trí tisíc rolníku, kterí prežili
kolektivisaci, bylo v roku 1990 na Valašsku na Morave.
Tehdy byla ceská vesnice dobre fungující samostatnou, to
je nezávislou jednotkou, schopnou se nejen uživit, ale také
zabezpecit stát, mesta i v dobe mimorádné, to je napríklad i
v dobe obou válek. Pole byla obdelávána jako zahrádky,.
meze posecené, cesty udržované, lesy schudné, cisté a
pestené. Všude bylo hodne ovocných stromu, u domu rostly
lípy, pokrok nastal ve zrizování stroju a výzkumu.
Potraviny, voda, vzduch, zvírata byla zdravá. Z venkova
pocházel výkvet národa, vetšina spisovatelu, básníku.,
hercu, muzikantu, remeslníku, vynálezcu, vedcu, umelcu a
vudcu se narodilo na venkove. Lze jako príklady uvést
aspon Mistra Jana Husa, Komenského, Palackého, Havlícka
Borovského, Erbena, Sládka, Križíka, Vejvodu, Beneše
(politika) a jiné.

Služby dobre fungovaly, všude bylo dost levných a
potrebných remeslníku, byly obchody, školy, obecní úrady s
volenými starosty, zrídily se pošty, silnice, železnice,
telefony, sokolovny, fungovaly hostince, pekárny, mlýny,
cukrovary, mlékárny, lihovary, pivovary, hospodárská
družstva a i kampelicky. Zde sloužily peníze místních lidí
zase lidem ve vsi a okolí. Dnes je kampelicka jenom v
Torontu v Kanade. V Americe prežily ruzné podpurné
spolky, ale ceské vsi, mnohé i s ceskými jmény a farmári,
ztratily ceský jazyk. Na príklad New Prague, Moravia,
Slovan, Tábor, Wilber a jinde.



Volume CXVII, No. 12, December 2007, 2nd part

(POZN. RED.: vždy mne dost nazlobí poznámky o
tom, že nemáme v Americe jazyk, snad si pisatel myslí, že
bychom meli mít v Americe vesnice jakoby prenesené z
Cech do Nebrasky nebo do Texasu, ale mnohem duležitejší
je okolnost, že když pisatel mluví o páté, šesté a sedmé
generaci, která teprve nyní se ponekud probouzí alespon v
Texasu k národnímu uvedomení, a to proto, že nekteré spol
ky, i když bez ceštiny a s jinonárodovci, udržují neco z toho
významného dedictví pro další generace. Není možno poža
dovat po cloveku v sedmé generaci, aby mluvil cesky jako
rodilý Cech, když nikdy nežil v ceské spolecnosti, cesky se
neucil, do ceských škol nikdy nechodil a vlastne mnohdy
nemá ani s kým cesky mluvit. . .To by musel být takový
clovek jedinecne jazykove nadaný, aby se naucil cesky mlu
vit a psát i v Cechách, protože jsem slyšel, že prý v Ce
chách se už ani cesky nemluví, spoléhám více na Moravu,
kde se vždycky dobre cesky mluvilo.

Nevím, jak by mluvili lidé v Cechách a na Morave
po sedmi generacích v nemeckém nebo ruském jazykovém
prostredí bez možnosti obnovovat si znalost ceštiny nebo
by byli prestehováni na místo, kde by ji vubec nemohli
slyšet nebo mluvit?? Takové plané výtky o znalosti jazyka
v cizine nejsou založena na zkušenostech emigrantu.

Jinými slovy: by bylo potreba zázracného nadání,
aby clovek se behem nekolika týdnu naucil cesky a pak zase
vše zapomnel, prípadne si na vše v Americe vzpomínal. I v
této záležitosti je nutno si uvedomit težkosti pri jazykovém
vyucování detí i dospelých. Na míste je také potreba
pripomenout, jak težko se ucí cizí jazyk v Cechách, když
ceský clovek nemá možnost jej prakticky použít. Proto jsme
posílali naše deti na Moravu k rodine, aby slyšely jazyk a
mohly se zdokonalit. Nikdo se nerodí se znalostí cizího
jazyka v hlave. )

V Ceské republice se hasicské spolky zprofesiona
lisovaly, divadelní a jiné zanikly (krome mest).jen Sokol se
trochu obnovil. Služby se omezují a zanikají, spojení, tedy
doprava, se mnohde omezila, tím se podmínky pro život
znacne zmenily. Už není venkov samostatný a sobestacný,
vozí se sem jídlo, palivo a jiné potreby. Kde jsou ty casy,
kdy byly k jídlu dobré rohlíky, koláce a pecivo všeho
druhu?! Dnes nedají do testa mléko a rohlíky jsou hned
gumové, testo se pece na plynu a koláce i buchty jsou uvnitr
zcela syrové! Mažou se na zuby. Mnohá jídla, na príklad
bílá káva a jiné vzaly za své. Bude trvat ješte dlouho, než
se ceský venkov zase jako vrba obrodí a vzpamatuje.

Na venkove je a vždy bude budoucnost celého
národa, jeho obživa! Náprava, návrat k prirozenému vývoji,
k prírode musí nastat, jinak prijde ke katastrofe! Vždyt za
celých jednoho tisíce a pul našich dejin se nenahromadilo
tolik odpadku, jako za posledních pár let!! Kdyby si takto
pocínali Cínané, kam by to dávali? Snad zdravý selský
rozum zvítezí nad nemocnými vládci dnešního sveta a
lidstvo nebo aspon jeho cást, ta zdravejší, prežije. . .


Národní divadlo a jeho malíri


Nadežda Blažícková

V poslední tretine devatenáctého století nastoupili
na svou umeleckou dráhu umelci, které naše historie umení
zahrnuje do generace Národního divadla podle práce, jež je
všechny spojila a zároven se stala vrcholem jejich tvurcí
cinnosti. Tou úlohou byla výzdoba nové pražské divadelní
budovy, k níž se obracel všechen tehdejší kulturní zájem
ceského národa, motivovaný vroucím vlastenectvím a umoc
novaný danými politickými pomery.

Po vzniku dualistického Rakouska-Uherska, když na
dlouho padly ceské nadeje na spravedlivejší státní usporá
dání, neustávající zápas o ceskou národní svébytnost se
obrátil zejména do oblasti kultury. Budování dustojného ce
ského divadla pod heslem "Národ sobe“se stal jedním z nej
významnejších úkolu, sledovaných s láskou doslovne všemi
vrstvami ceského lidu. Proto až do dneška znamená Národ
ní divadlo pro nás víc, než jen vynikající seskupení výtvar
ných del, je památníkem národního semknutí a vítezného
kulturního úsilí. Až do dnešní doby platí Nerudova slova k
otevrení divadla:. . .Ejhle! Ceskému probuzení pomník,
jemuž není rovno, zároven chrám umení náš budoucí. . .

Než byla myšlenka vlastního Národního divadla u
skutecnena, bylo ovšem nutno zdolati mnoho prekážek a
uplynulo mnoho casu. Teprve roku 1850 se podarilo pred
stavitelum našeho národního hnutí v cele s Františkem Pa

Rocník CXVII, císlo 12, prosinec 2007, 2. cást

lackým, Ladislavem Riegrem, Josefem Kajetánem Tylem,
Karlem Havlíckem Borovským a Josefem Václavem
Fricem


Národní divadlo v Praze po opravách puvodní stavby

založit Sbor pro zrízení Národního divadla, který vyzval
národ k verejným sbírkám. Z nich bylo možno již roku
1852 zakoupit pro divadlo stavenište a vypsat architek
tonickou soutež, v níž až po trinácti letech v roku 1865
konecne zvítezil mladý ceský architekt Josef Zítek. Dne 16.
kvetna 1868 byl za velké úcasti slavnostne položen
základní kámen k budove, kterou Zítek rešil ve vyzrálém
spojení italských vrcholných renesancních forem a nového
architektonického pojetí. Dobre proclenený kubický blok
spojil v návrších pylony a završil charakteristicky vykle
nutou strechou. Tím, že pocítal s širokou spoluprací so
charu a malíru, poskytl jejich tvorbe príležitost, jejíž vý
znam a rozsah nebyl vlastne u nás prekonán dodnes. Od
roku 1873 byly vypisovány souteže na vnitrní výzdobu až
do roku 1880, kdy je uzavrela soutež na divadelní oponu.


Pristavená budova Nové scény Národního divadla, vpravo
provozní budova.

Dokoncení stavby bylo proti puvodnímu lánu urych
leno, takže ješte nehotové divadlo bylo otevreno již dne 11.
cervna 1881. Radost všech Pražanu a celého národa však
netrvala dlouho, nebot už 12. srpna 1881 vecer nové divad
lo vyhorelo. Požár zavinený neopatrností remeslníku vzplál
tak prudce, že nemohl být dost rychle uhašen. Ale divadlo
ješte horelo a už se sbíralo na jeho obnovu. Peníze se
hrnuly ze všech stran, dávaly obce, spolky, ústavy a bez
mála každý jednotlivec, dávali i krajané v cizine. A tak moh
lo být urychlene zapocato s rekonstrukcí budovy i její vý
zdoby. Architekta Zítka však už vystrídal jeho žák a spolu
pracovník Josef Schulz a také mezi malíri a sochari došlo
ke zmenám. První vlna umelcu, Josef Tulka, Mikoláš Aleša František Ženíšek, která cerpala více z domácího prostredí
a hlavne z odkazu Josefa Mánesa, byla po požáru divadla
rozšírena o ty malíre, kterí jako Vojtech Hynais nebo Vác
lav Brožík prinášeli z ciziny podnety soudobé evropské
malby, ale dovedli je pritom prizpusobit ceskému prostredí.
Práce na znovuotevrení divadelní budovy postupovala rych
le k záveru, který nakonec predstihl všechno, o cem snili je
jí zakladatelé.


Monumentální prostor hledište je dílem Josefa Zítka dotvo
rený Josefem Schulzem

Výzdoba nové divadelní budovy nabídla vskutku na
šim umelcum mimorádnou príležitost k rešení monumen
tálních úloh, jaké se v 19. století objevovaly už jen výjimec
ne a na než mladí, generacne si vetšinou blízcí umelci,
nebyli ani pripraveni. Tím podivuhodnejší jsou jejich
výsledky. Ze socharu se uplatnili Bohuslav Schnirch a Josef
Václav Myslbek, z malíru Josef Tulka, Mikoláš Aleš a
František Ženíšek.

Idea osobitosti a dejinného významu obrozeného ce
ského národa vystoupila v pojetí všech rešení, ale nejvíce u

Hospodár 9

vlastenecky zaníceného Mikoláše Alše. Ve své výzdobe
foyeru ctrnácti lunetami vedome navázal na odkaz Josefa
Mánese, na jeho ilustrace domnele staroslovanských Ruko
pisu, ale také na jiné legendy a archeologické nálezy. Hrdi
na jeho cyklu Báje o vlasti. . .“zosobnuje jak duševní, tak
prírodní síly, stránky a dary naší zeme“, jak Aleš sám na psal.
. ".Zde myslil a cítil poeta celý a ceský,“ ocenil cyklus
Jan Neruda.

Na rozsáhlé výzdobe foyeru, k níž krome lunet patríješte nástenné malby Život, Mythus a Historie, Aleš spo
lupracoval se znamenitým kreslírem Františkem Zeníškem.
Ženíšek také vyzdobil strop foyeru a dále strop hledište
osmi alegorickými postavami predstavujícími umení, ma
lovanými zárivými barvami na pozadí oblohy. Podle jeho
návrhu byla provedena i první opona, která shorela pri po
žáru a kterou pozdeji nahradila opona Hynaisova se svým
velkým barevne prosvetleným alegorickým dejem pripomí
najícím všenárodní úsilí o výstavbu a výzdobu divadla.


Nahore: Mikoláš Aleš: V Krkonoších, 1882, z cyklu Báje o
vlasti, foyer Národního divadla, dole : Mikoláš Aleš, Otava,
1881, cyklu Báje o vlasti, foyer Národního divadla,obe fota

F. Preucil.
Mikoláš Aleš -František Ženíšek: Historie, 1881, foyer
Národního divadla, foto F. Preucil

K malírum, kterí námetove vycházeli z díla Máne
sova, patrí také Josef Tulka. V jeho freskových lunetách v
lodžii divadla malovaných po návratu z Itálie, na príklad v
Písni lásky anebo v Písni slávy, videl Miroslav Tyrš spojení
Mánesovy lyricnosti s Raffaelovou vyvážeností. Spojovací
chodbu mezi lodžií a foyerem vyzdobil Adolf Liebsher osmi
lunetami a alegoriemi jednotlivých druhu divadelních
projevu. V obrazové výzdobe královské, dnes presidentské
lóže, se uplatnili Vojtech Hynais a Václav Brožík, oba Ceši
usazení v Paríži, a vedle nich o generaci starší Julius Ma
rák, tehdy pracující ve Vídni. V Hynaisových návrzích za
stinuje alegorickou tématiku briliantní malba, založená na
svetelných efektech v jemné barevnosti. Obrazy ukazují
blahobyt národa zajištovaný rolnictvím, vedou, umením a
lesnictvím. Také znázornení ctyr rocních dob postavami žen
v krajine obrací více pozornost k promenám krehkého
koloritu než k obecným námetum. Václav Brožík ve svých
podélných vlisovaných komposicích ceských dejin uplatnil
ohlasy francouzské historické malby. V predsíni královské
lóže byla zobrazena památná místa Cech a Moravy, odkud
byly privezeny základní kameny divadelní stavby a tímto
úkolem,velmi príznacným pro ušlechtilou vlasteneckou ná
ladu, byl poveren Julius Marák, malír-básník, který dovedl
krajinu nejen pozorovat, ale také prožívat. Ve svém kraji
nárském cyklu Vlasti obmenil po svém figurální rešení Alšo
vo, osm z devíti obrazu pripomíná slavnou minulost náro
da a devátý Blaník symbolisuje jeho štastnou budoucnost.


10 Hospodár

Vnejší i vnitrní socharská výzdoba Národního
divadla od Antonína Wagnera, Josefa Václava Myslbeka,
Bohuslava Schnircha a dalších byla dustojným protejškem a
doplnkem výzdoby malírské.

V této podobe se pak z Národního divadla mohli
Pražané a všichni návštevníci Prahy tešit bezmála sto let.


Nahore: František Ženíšek: Studie k návrhu první opony,
1880, majetek Národní galerie, foto Vl. Fyman, dole: Josef
Tulka: Písen slávy, 1880-81, studie k malbe v lodžii Ná
rodního divadla, majetek Národní galerie, foto Vl. Fyman.


Adolf Liebscher: Epos, 1880, spojovací chodba lodžie a
foyeru Národního divadla, foto: František Preucil.

Na jare roku 1977 byla budova uzavrena k provedení celko
vé adaptace, dalekosáhlých stavebních, rekonstrukcních a
restaurátorských prací. Dne 18. listopadu 1983 – tedy sto let
po otevrení divadla po požáru, otevrelo se Národní divadlo
v novém lesku znovu a pozvednutí restaurované Hynaisovyopony, pod opraveným Ženíškových stropem, opet zaznela
veta slavného Libušina proroctví:. . Muj drahý ceský národ
neskoná. . .

Nahore: Julius Marák: Blaník, 1882-83, z cyklu památných
míst zeme Ceské, studie k malbe v predsíni presidentské ló
že Národního divadla, majetek Národní galerie, dole: Voj
tech Hynais: Léto, 1884, z cyklu Ctyri rocní doby, studie k
malbe v presidentském salonku Národního divadla,majetek
Národní galerie, obe fota Vl. Fyman.

Básníkovi Josefu V. Tománkovi
Marie Rehorková


Když Slovo od básníka oddelí se samo zacne žít,
básník ten uvolní se pro nové rození myšlenek.
Trpí v citu i myšlení, miluje, premýšlí, proste žije. . .
A jednoho dne se to opet slije do Slova,
to, co se dlouho tvorilo, je hotové, pevné jako z olova.
Básník se nerodí v redakcích a casopisech,



básník se rodí v lidech, ti berou jeho Slova
a do svých úst je vkládají, ti berou jeho city
a jimi milují i strádají v myšlenkách básníka,
epocha stará zaniká, novou však tvorí lidé.
Ted jsi se, básníku , narodil,
Tvé Slovo vzali si lidé.


Láska


Láska je veliké hledání sebe sama
v case, jenž je jen zpola náš,
cástecne patrí tem, jež žili pred námi
a zformovali nás.



Jirí Pospíšil

K devadesátým pátým narozeninám

Rožnovské hodiny pocítaj´ vteriny,
které všem do vínku Stvoritel dal.
Pro vlast jsi pracoval bez žádné odmeny,
celý svuj život jsi za pravdu stál.
Z válecných, mírových životních vrtochu



nabývals zkušenost, jak život šel.
Varovals pred sliby falešných proroku,
slib kterých vždycky tak líbezne znel.
Nemenils kabáty pro snadné dukáty,

o každém padouchu rekls, co byl,
mnoho jsi vytrpel, nežils jak bohatý,
vysokým vekem Te Buh odmenil.
Preji Ti uprímne do další cinnosti
úspechu, radosti,co nejméne bed,
Rožnovské hodiny bijí Ti pro štestí l
at ješte daleko za stovku let!!
Komentáre ke komunismu


František Rozhon

Jirí Paroubek už dlouho mluví o modernisaci CSSD,
aby nebyla vnímána jako strana skoro komunistická. Ted vcele stranické delegace jednal v Cíne na Ústredním výboru
komunistické strany a podle zdroje blízkého delegace tam
na autech mel vlajecky se srpy a kladivy. Z téže Cínské
komunistické strany ale vystoupilo už asi 21 milionu clenu,
kterí prokoukli pravý charakter politiky, kterou známe též
jako "demokracie lidová, socialistická“. Vlne odchodu napo
mohl list The Epoch News-Velká Epocha, když v roce 2004
uverejnil "Devet komentáru ke komunistické strane“.

"Devet komentáru“ v ceštine bylo k mání i pri Prv
ním máji bez komunistu 2007. "Druhý komentár“ popsal
devet rysu, které (cínská) strana "zdedila“ po všeruských
bolševicích a pomohly jí upevnit "nejhorší aspekty pred
chozího monarchistického systému“. Sepisuji tyto rysy pro
ctenáre Svedomí a pridávám k nim nekolik svých vet, po
kud cítím, že tyto rysy u nás prežívají.


ZLEM je ideologie, která Cínany náhle "osvobodila
od tradicních morálních a spolecenských vztahu“. Zacali po
hlížet "na životy ostatních svrchu, což nakonec ponížilo
jamotné. Všechno to delali se zámerem oslavit svými skut
ky stranu a získat si její úctu. . .“

Náhlé a zásadní spolecenské zmeny prinesla nám i
revoluce Sametová. Cení se predevším osobní úspech, zase
i za cenu jednání dríve neprijatelného, pri majetkových pre
sunech "úspešní Ceši“ už neznárodnovali, ale dali svetu no
vé slovo "tunelování“. Samet neobnovil hypotetickou spole
censkou smlouvu, že ve prospech všeobecného blaha jed
notlivci predají cást svých prirozených práv (své svrcho
vanosti) státu. Státní moc se tvrde ujala vedoucí role a
lidem vzkázala pres ministra spravedlnosti, že stát s nimi
muže delat, co chce. Novou hypotetickou spolecenskou
smlouvu má stát asi s "firmami“ a doprává jim komunismus
pro firmy, nejprve jim poskytuje "nabídky“, pak jim chrání
"investice“ a nakonec když odejdou za levnejší pracovní
sílou, stará se o pozustalé nezamestnané a zadlužuje spo
lecnost.

KLAMEM je lhaní za úcelem zmatení. Klamala
Cínská komunistická strana, když potrebovala pomoc ka
pitalistu, nazývala je "spolucestujícími v proletárské revo
luci“ a slibovala "demokratický republikanismus“, pak je
likvidovala.

Klame se i v Ceské republice, na príklad "lidským
zdrojum“ bylo zaruceno právo na stávku, ale už je posuzo
váno jako "zvrácenost poškozující firmy“. Klame se nejen v
Ceské republice: nemám na mysli jen lonské madarské ma
sové demonstrace "proti prolhané vláde“, které pripomnel
Ceský rozhlas 2 zprávou, že tehdy vandalové zaútocili na te
levisi. Dne 8. zárí 2007 v rakouském Mariazellu rekl papež
Benedikt XVI., že "resignace na pravdu a odvracení se od
ní“ je jádrem soucasné krise západního sveta. Hlavním
proproblémem celého sveta je podle papeže "fanatické
trvání na urcitém pojetí pravdy“.

BURCOVÁNÍ K NENÁVISTI A
ROZNECOVÁNÍ BOJE MEZI MASAMI: podle Velké
epochy to cínská stra na dovedla k dokonalosti triky a
provokacemi. Trik zvaný 95 ku 5 spocívá v tom, že asi 5
procent populace se oznací za neprátele, lidé, aby se
chránili, chtejí být v relativním bezpecí onech 95 procent a
proto mnohdy ubližují jeden druhému.

To umí i Cesko: po
episode s PRAVDOU a LÁS KOU se stalo vyvolávání
nenávisti oficiální politikou, premiér Paroubek v duchu
predlistopadových útoku na ne které rockové kapely,
prohlásil "technare“ za nebezpecné lidi a vyval k
rasantnímu postupu proti nim, ministr kultury Jandák zase
mluvil o ráne pestí volicum konkurencní ODS. Lid je delen
na "nesmiritelnou " pravici a levici a na obou stranách

MOC nálepkuje tech asi 5 procent, její kritiky, jako
"radikály, extrémisty“. . .“ Vedec a soudní znalec“ M.
Mareš si vymyslel a zverejnil, že miniseriálem o Slezsku a
jeho historii, psaný pro poucení Pražáku, podporují "slezský
regionalismus“, muj názor je, že ponižuje 94.8 procent
obyvatel naší vlasti, Cechy, Moravany, Slezany, když “k
cikánum se úredník musí chovat vstrícne a slušne, k nám
jen muže“, prohlásil za dukaz mých "protiisraelských a
protiromských clánku. . .“A tak Ceská republika ten rys
zdokonalila: není nutné provokovat jako cínští "komunisté“
ci Orwelllova "Ideopolicie“, stací vymýšlet a souzenému
slovo nedat. I ministr Ivan Langer to považuje za hodné
spolupráce s jeho úradem.

VOLNOST SPOLECENSKÉ SPODINE znamená,
jak pripomnela Velká epocha, i toleranci k "obhajobe ni
cemností“, když byli cínští stranictí cinitelé narceni z diktá
torství, mluvili o obhajobe demokracie: . . .“Zkušenost na
shromáždená za desetiletí vyžaduje, abychom uplatnili sílu
demokratického diktátu. Je to demokratický diktát lidu.Od
doby, co se Havel a další demokraté domluvili, že NATO se
muže bránit vpádem kamkoliv, tolerují se nicemnosti jako
"vedlejší škody“..

ŠPIONÁŽ: PRONIKNOUT, ZASÍT NESVÁRY,
ROZLOŽIT A NAHRADIT SVÝM SYSTÉMEM: rys pátý
potvrzuje, že strana používá proti vnitrnímu nepríteli i vá
lecné prostredky. I u nás tajné služby slouží stranám, po
tvrzují to prinejmenším Hucínovy zprávy o tom, jak Bez
pecnostní informacní služba vykupovala knihy o J. Ka
vanovi.

LOUPENÍ A NÁSILNÉ DRANCOVÁNÍ se stává
NOVÝM PORÁDKEM: pod rysem šestým Velká epocha
myslí únosy kvuli výkupnému, aby byly prostredky na boj, i
ideologicky zduvodnené majetkové zmeny. Nenese však
Sametová privatisace stejné rysy? Kvuli nerovným pod
mínkám pri ní??

BOJ NICÍ NÁRODNÍ USPORÁDÁNÍ, TRADICNÍHEIRARCHII A PORÁDEK: rys sedmý zahrnuje otázku,
která zajímala v Cíne i predsedu poslaneckého klubu CSSD

M. Haška? Jak zatáhnou do této politiky mladou generaci?
ODSTRANENÍ NEPOHODLNÝCH LIDÍ: strana
ustanovuje kompletní ideologii genocidy, jde o
odstranování svedomí a nezávislého myšlení, ochotu
likvidovat každého. Nejsou projevem téhož rysu billboardy,
na kterých je oznamováno úmrtí "prebehlíku“ Melcáka a
Pohanky??

OVLÁDÁNÍ A VNITRNÍ KONTROLA STRANY
A CELÉ SPOLECNOSTI: strana znamená poslušnost, pí
še Velká epocha o Cíne. A i ten rys prostupuje svobodnejší
spolecností. O poslušnost se otevrene rval Paroubek na po
sledním sjezdu své strany. Vladimír Bukovskij, sovetský
disident žijící v Anglii, rekl, že i Blair a jeho tým usiluje o
rozšírení rozsahu kontroly britské spolecnosti.

Tak se z devíti rysu bolševismu v naší spolecnosti
dá vysledovat všech devet a to znamená, že se nesplnily
nadeje Cechu, že se spolecnost ozdraví a svobodu navždy
zarucí vstup do Evropské unie. Snad je to i tím, co si overil
Vladimír Bukovskij v sovetských dokumentech, že
Evropská unie je spolecným plánem evropské sociální
demokracie a bolševické Moskvy, proto bylo Evropské
spolecenství spolupracujících zemí nahrazeno mocenskou
strukturou podobnou Sovetskému svazu.

Na obyvatelích Ceské republiky nyní je, aby po
soudili, zda spolecnost ozdraví a svobodu zarucí návrat k
rysum Košického národního programu z roku 1945 a semk
nou se pod praporem státu-Osvoboditele a zakáže nekteré
strany a ideje. Soudím, že tohle postací tak k obnovení
demokracie s dozorem a monarchistických praktik v ní.

( Prevzato ze Svedomí, zárí 2007).


Upozornení


Ctyri císla nad Vaším jménem na nálepce s Vaší
adresou znamenají dobu, kdy koncí Vaše predplatné.
Všimnete si, že poštovné a další náklady na poštovní
prepravu se neustále zvyšují, je nutno se ukáznit a posílat
predplatné alespon dva mesíce dopredu, abych se vyhnul
posílání upomínek.

Odberatelé ve staré vlasti by si mohli rovnež
všimnout císlování a vcas zmenu oznámit predplatitelum a
prípadne jim podekovat za jejich laskavost.

Administrace Hospodáre.

Hospodár 11

Co si myslí John McCain


o "radarech“ v Cesku
Ross Hedvícek

Cerstvé zprávy z Ameriky, co v Cesku marxistictí
novinári nenapíší. Práve dnes je deset hodin vecer 21. ríjna
2007, když jsem se dodíval v televisi na republikánskou
debatu, která se konala tady za rohem v Orlandu na Floride.
Podle mne byl jasným vítezem Fred Thompson, prestože ne
mluví tak rychle jako ostatní a pomalu se rozbíhá. Krásných
pár chvil mel i John McCain, za nekteré se vysloužil i dlou
hotrvající ovace, obzvlášte za vtípek, že na Woodstocku
nebyl, protože byl "zamestnaný“. . . McCain byl v dobe
Woodstocku v hanojském Hiltonu ve vezení. Podruhé
McCain zabodoval, když parafrásoval výrok soucasného
presidenta Bushe, že se podíval do ocí Putinovi a videl clo
veka, se kterým se dá jednat. McCain pravil, že se podíval
Putinovi do ocí a videl tam tri písmena: K-G-B-a dorazil to
výrokem:. . .“Musíme umístit systémy zbraní v Polsku a
Ceskoslovensku bez ohledu na to, co si o tom Putin myslí.“

Co tím vlastne John McCain ríká, je skutecnost, že
Ceská republika za této vážné situace už prestává být v otáz
ce radaru ci cehokoliv jiného podstatným partnerem k dis
kusi. Ceská republika k tomu nemá už ani co ríci! Je v po
sici vreštícího dítete, co kope rodice do holenní kosti. Díte
dostane pres hubu a bude to. . . Nikdo se nebude ptát na je
ho názor, jsou veci, které se musí udelat hotovo. Ceská re
publika jako stát nesmí svou formou mafiánské demokra
tury bránit obrane západní civilisace, pokud se tedy nechce
sama stát NEPRÍTELEM!!

To, že McCain z Ceské republiky udelal Ceskoslo
vensko byla jen malá chybicka, na tu hloupou zmenu s roz
delením si budou Americané jen težko zvykat, oni predpo
kládají, že každá slušná zeme trvá 230 let bez vetší zmeny
systému tak, jak jejich a zajímavejší bylo, že John McCain
nemluvil o žádných radarech, ale o "systémem zbraní“. Jest
li nekdo nechápe to, o cem mluvím a kde je ten rozdíl, tak
at jde císt nejaký romantický blog pro ženy a dívky a pre
stane císt moje clánky.

No a pro Cechy nejzajímavejší skutecnost je to, že
John McCain mel zase pravdu. On má svým zpusobem hi
storii ve sdelování svetu kruté pravdy žertovným zpusobem.
Pri poslední presidentské debate pred 4 léty ješte s Dubya
prohlásil McCain, že zkratka CNN znamená systém komu
nistických zpráv neboli v americtine Communist News Net
work a doba mu dala za pravdu, CNN má dnes nejnižší sle
dovanost, už jakoby pomalu neexistovali, nikdo je nebere
vážne, tak doleva opravdu jsou.

A když ted jakoby mimochodem zahlásí, že v Cesku
by mely být systémy zbraní a ne pouze radary, pak má zno
vu pravdu. Když jde o bezpecnost sveta,, pak názor páru hlu
páku z dediny v Brdech, kde ješte nemají kanalisaci a na zá
chod jdou do dreveného domecku na kraji hnojište, nemá
žádnou váhu. V merítku bezpecnosti sveta nemá žádnou vá
hu ani názor vlády Ceské republiky, jsou to jen nesvéprávní
troubové. Bude-li treba, pak mají Spojené státy plné morální
právo Ceskou republiku DONUTIT k "souhlasu“ s umíste
ním cehokoliv potrebného: radary nebo systémy zbraní v
Brdech nebo kdekoliv jinde. Prijde-li k bezpecnosti sveta,
pak názor Cechu neznamená vubec nic. Laskave si sednete
a držte huby.



12 Hospodár Prevzato z Ceského dialogu, c. 9/10,2007.

Objednejte si
CESKÝ KALENDÁR 2008



Objednávky posílejte na adresu: Ceský dialog,
Sokolovská 179, 190 00 Praha 9, Czech Rep. Europe
nebo emailem : strizovskaATseznam.cz, ale POZOR,

šeky posílejte na adresu do Californie: Želmíra Živná,
10815 Breed Avenue, Oakland, CA. 94603, email:

ZelkaZATaol.com..


Obcanská iniciativa DOST


Národní myšlenka
(Iniciálky D.O.S.T. znamenají Duvera, Objektivita,
Svoboda, Tradice).

My, níže podepsaní signatári, u vedomí práv a svobod zarucených nám Ústavou a zákonnými normami Ceské
republiky a v obave o tyto svobody, vyjadrujeme touto for
mou iniciativy své hluboké znepokojení nad plíživou, lec
neprehlédnutelnou ideologisaci verejného života, která se v
soucasné dobe postupne šírí na pude orgánu Evropské unie
a která má být v souvislosti s "antidiskriminacní“ agendou
vnesena i do ceského národního rádu.

S vedomím odpovednosti svobodných obcanu za
osudy vlastní a generací budoucích a s ohledem na bolest
nou dejinnou zkušenost stredovýchodní Evropy s komuni
stickou totalitou, nemužeme mlcet k temto novým snahám
vzít právo projevu a presvedcení obcanu a co nejrozhodneji
je odmítáme, nebot v nich rozpoznáváme prvky onech to
talitních forem právního a ethického myšlení, kterých se na
še zeme po listopadu 1989 s obtížemi zbavovala.

NOVÁ IDEOLOGIE – JEJÍ PROPAGANDA A
CÍLE: kdo sleduje zmínené trendy, nemuže pochybovat, že
tu má co delat s pomerne ucelenou doktrínou, jež se projevu
je zejména s nekritickou vírou v tak zvaný "spolecenský
pokrok“, respektive presvedcením svých stoupencu, že prá
ve oni jsou jeho nositeli, chronickou neduverou vuci vetšino
vé spolecnosti a neprehlédnutelnou snahou o rozbití tradic
ních sociálních vzorcu a struktur, která tato doktrína vnímá
jako konkurencní a "zpátecnické“ (rodina, národ a podob
ne.)

Ve své propagande popsaná doktrína konfrontuje ve
rejnost s vágními termíny, casto nove utvorenými, jejich
presný výklad není jasný, respektive je zrejmé, že je po
nechán na vuli vykladace, a tyto termíny se pak stávají nejen
bežnou soucástí spolecenské každodennosti, ale bohužel
také impulsem k vytvárení nových právních norem. Nakolik
by mohla být tato tendence nebezpecná základním obcan
ským právum, na príklad v soudní praxi, není treba zdu
raznovat.

Cíle, k nimž nová ideologie smeruje, jsou sice ne
jasné, její výše uvedené projevy nicméne dokazují, že je
principiálne neslucitelná jak s kulturními a duchovními hod
notami západní civilisace, tak se základními obcanskými
právy a svobodami, k nimž se ve svých konstitutivních
dokumentech hlásí Ceská republika a Evropská unie.


Hospodár 13

Jsme presvedceni, že neexistuje žádný duvod, proc
by svobodní obcané mel k temto alarmujícím faktum mlcet
a snášet atmosféru podezrívavosti, sudicství a pretvárky, kte
ré sebou nová ideologie prináší všude tam, kde se projeví
její vliv. Ani autorita osobností spjatých s popsanou ideo
logií, ani síla jejich propagandy nesmí udusit prirozenou
touhu po živote v pravde, svobode a souladu s vlastním
presvedcením.

Žádáme tedy vrcholné ceské politiky, aby se po
stavili na obranu obcanských práv a svobod, a to i ve vztahu
k orgánum Evropské unie, a napomohli tak obnovit duveruobcanu vuci zákonum a institucím této zeme. Žádáme ceské
žurnalisty, zejména redaktory predních deníku a verej
noprávních médií, aby dusledne usilovali o objektivitu zpra
vodajství, bez diskreditujícího nálepkování odpurcu nové
ideologie jako tak zvaných extrémistu, ultrapravicáku a po
dobne.

Žádáme ceské soudní orgány o duslednou obhajobu
svobody myšlení a podnikání tak, jak tyto svobody zarucuje
dosud platný ceský právní rád a to zejména s ohledem na
aktuální pokusy o jejich omezení v souvislosti s tak zvaným
antidiskriminacním zákonem. A žádáme také osobnosti
kulturního a duchovního života, aby se tvárí v tvár hrozbe
nové ideologie mnohem výrazneji než dosud zasadili o re
habilitaci tradicních mravních hodnot, tolik potrebných pro
nalezení pevných základu ceské a evropské budoucnosti.

Potom následuje spolecné prohlášení signatáru

D.O.S.T a osobní verejné prohlášení jednotlivých signatáru
iniciativy
Za Obcanskou iniciativu D.O.S.T. dne 7. listopadu
2007 se podepsali následující obcané: Mgr. Michal Semín,
reditel Institutu Svatého Josefa, PhDr. Jirí Hejlek,
podnikatel, Mgr. Ivo Švajner, státní zamestnanec, PhDR.
Radomír Malý, vysokoškolský profesor, Jirí Hojer, státní
zamestnanec, David Floryk, konservativní klub Ostrava,
Jindrich Koudelka, duchodce, Mgr. Petr Bahník, stredo
školský ucitel, Ing. Vladimír Kebrle, ekonom, František
Cervenka, publicista, Tomáš Pavel Patrik Hamet, písnickár,
Milan Špinka, publicista, Milo Komínek, vydavatel mesíc
níku Svedomí, Michal Kretschmer, programátor, Bc. Petr
Valeš, interní auditor, Miroslav Cervenka, podnikatel, Janis
Coka, státní zamestnanec, Radek Rosenhofer, pracovník
copy centra, Pavel Krešner, státní zamestnanec, Martin Cej
ka, šéfredaktor casopisu Te Deum, Kryštof Kindler,
úredník.



14 Hospodár



Jak pokracuje v zápase Hospodár?


Už jsem také dospelý clovek a neco jsem zažil, ale
moje jednání s nekterými vlivnými lidmi tohoto sveta mne
presvedcilo znovu a navždy, že naše spolecnost a tento svet
se pohybuje na nebezpecné ceste ke konci.

V souvislosti se zvýšením poštovného jsem podal
nekolik stížností na poštovní úrady a také jsem mohl
promluvit s nejakým clovekem v San Antoniu, Tx., který
má na starosti poštovní záležitosti ve státe Texasu. Uznal,
že zvýšení poštovného je znacné a znicující pro Hospodáre
a pak mi poradil, že prý mám vyšší výdaje uvalit na
predplatitele. Když jsem mu vysvetlil, že si vážím
predplatitelu a nechci zbytecne zvyšovat predplatné kvuli
nejaké malichernosti ze strany poštovní administrace nebo
nejakého necitlivého byrokrata, tak nakonec priznal, že
dosavadní zvýšení poštovného obycejne následovalo
zvýšení ceny benzinu a pohonných hmot pro auta.

Tak jsem mu rekl, že zvyšování cen benzinu zacalo
nekdy kolem roku 1970, kdy šlo o umelé zvýšení cen, tudíž
bezduvodné, a naftové spolecnosti si od té doby mastí
kapsy a vlastne zacaly onen dábelský kruh, který nyní nicí
drobné podnikatele a vydavatele novin. Poukázal jsme na tu
skutecnost, že poštovní administrace nepoužívala v
minulosti automobily, ale železnici k preprave pošty, což je
mnohem lacinejší a již tehdy administrace udelala chybu
tehdy, když prehodila zpusob dopravy a tím zacalo
zvyšování poštovného pro všechny trídy pošty.

Byl prekvapen tímto vysvetlením a rekl, že bude o
tom uvažovat, že ho neco podobného ani nenapadlo, ale
svoje doporucení, abych zvýšil predplatné, opakoval a rekl,
že nemuže v této veci nic delat, že je malý pán. Rozhovory
s jinými podobnými papaláši nijak nepovzbudily moji
duveru v moudré vedení naší americké vlády, ministerstev
a ostatních úradu. Je zrejmé, že veškeré zvyšování cen se
delo na základe myšlenky, že spotrebitelé, uživatelé anebo
podnikatelé a jejich zákazníci mají zaplatit na nerozumnou
politiku administrace. Mnohokrát jsem si vzpomnel, že lidé,
kterí nám vládnou anebo se mají starat o naše blaho, myslí
jenom na sebe a na svoje blaho, a proto se celý svet žene ve
spirále zvyšování cen a snižování životní úrovne
obyvatelstva.

Clovek má takový pocit, že se pripravuje obstojný a
prepychový život pro elitu a my, obycejní lidé, budeme žít
v takových pomerech, že si nepomužeme k životnímu
standardu, který považujeme za lidský a slušný. Zvlášte
kriklavý prípad je onen clovek z Atlanty ve státe Georgii,
který používá tolik vody ve svém dome, že to snad ani není
možné a pritom jeho sousedé, mesto a stát trpí
katastrofálním suchem. Dovedu si predstavit, že clenové
elity a boháci se budou podobne chovat vuci ostatním
lidem, až prijde do tuhého. Jsem zvedav, co na to všechno
budou ríkat novinári, poslanci, kazatelé a kneží, též prostí
verící, kterí se modlili v Atlante spolecne se starostou mesta
a zapršelo trochu ten vecer.

Pozoruji nebezpecný vývoj, který rozdelí obyvatele
sveta na mající a nemající, bohaté a chudé, otrokáre a
otroky, budeme uvažovat ve smyslu my a oni, avšak když
my nebudeme mít co ztratit, pak oni mohou vedet, že tak se
delá velmi snadno revolucní zmeny. Jsem zvedav, jak se
vše obrátí do príštích voleb, protože názory a postoje
kandidátu se stále více vyhrocují a možná, že v léte príštího
roku budeme vedet, jaký postoj kandidáty zaujmou k
duležitým otázkám našeho života.

Ctenári Hospodáre si jiste vzpomínají, že
upozornuji na techto stránkách, že dejiny sveta se nekdy
ukoncí a že bude nutno vydat pocet z našeho života a
jednání. Náš charakter a chování musí být založeno na
dobrých mravních základech, které je možno najít jen pri
studiu biblických zásad. Jiste ti lidé, kterí nenávidí
jakoukoliv zmínku o prikázáních Božích anebo jen
prirozený soucit a vztah k jiným lidem, ponesou vetší
odpovednost za svoje ciny. Když jsem se ve svých
stížnostech zmínil o jejich odpovednosti pred Bohem,
mysleli, že jsem se zbláznil a jejich odpoved naznacovala,
že v takovou myšlenku neverí a ani si ji nepripouští,tím
méne ani neztrácí spánek anebo pohodu pri práci anebo v
živote. Pozoruji, že mnoho lidí nemá citlivé svedomí a
nejsou schopni pochopit, že je nutno myslet ponekud
hloubeji o dusledcích rozhodnutí anebo jednání. Vetšina
clenu elity si myslí, že jejich rozhodnutí je správné a když
se neumí jiný clovek poradit anebo se prizpusobit, pak s
ním do príkopy, nebude prece delat zmatky na ceste.

Myslím si, že podobná situace nebude prospešná
pro lidstvo a muže dojít k násilnému prevratu, když se

mezi lidem usadí beznadeje a nebudou mít nic ztratit.
Mnohé lidi podobná myšlenka vystrašila, ale asi na ni hned
zapomneli, protože by museli jinak jednat. Tak mi
Hospodár znovu potvrdil, že lidé žijí, jednají a chovají se v
nekterých prípade bez zásad a mravních pravidel.



to, co jsme zameškali, projevem laskavosti ve tvári, v ocích,
úsmevu a srdecném pozdravu. Prosinec 97.